Pandemie covidu je, doufejme, už opravdu minulostí a přichází doba, kdy se za ní můžeme s odstupem ohlédnout. Jen se do toho asi málokomu chce. Dobrou pomůckou mohou být dokumentární filmy, které v covidové době vznikaly. Na festivalu Jeden svět a záhy poté v kinech se brzy představí snímek Davida Čálka Stop Time, ještě dřív je tu Velké nic dokumentaristů a životních partnerů Víta Klusáka a Mariky Pecháčkové.
Dokument palčivý, kousavý, ale také chápavý a úlevný. Jeho protagonisty jsou například operní zpěvačka Monika Jägerová, která se v prvním lockdownu nechala zaměstnat v supermarketu, filmař a pedagog Karel Vachek nebo ti, kdo protikladnými způsoby výrazně ovlivňovali veřejné mínění – evoluční biolog Jaroslav Flegr či aktivistka a později odsouzená dezinformátorka Jana Peterková. A mnoho dalších, třeba plná pláž nudistů s rouškami (víceméně) na obličeji.
VELKÉ NIC ČR 2023Režie: Vít Klusák a Marika Pecháčková Premiéra 16. 3. |
Naopak ve snímku přímo nevystupují žádní politici ani oficiální regulátoři pandemické situace: jejich leckdy chaotické nebo nesrozumitelné konání se nicméně odráží v reakcích, které filmaři sledují.
Dezinformacemi za svobodu
„Věděl jsem, že takový film by měl být něžnější, niternější a zvnitřnělejší, než dokážu udělat sám. A tak jsem oslovil Mariku, která je sice taky dokumentaristka, ale dělá úplně jiné filmy než já. Víc ji zajímá, co ve filmu není vidět, než co je,“ uvádí o vzniku Velkého nic spoluator filmů Český sen nebo V síti Vít Klusák.
Titulní výraz „velké nic“ mimochodem v dokumentu pronáší již zmíněná pěvkyně Monika Jägerová, která jím popisuje zážitek při uměleckém výkonu, nikoli pandemickou realitu. I pro tu se ale „velké nic“ hodí, zejména chápeme-li, že tvůrcům rozhodně nešlo o bagatelizaci těžkostí a tragédií, které covid přinesl. Účinně ale připomínají intenzivní pocit bezčasí a neuchopitenosti toho, co tak zásadně ovlivňovalo život celé společnosti.
V dokumentu nechybí návštěva pacientů covidových oddělení ani pohled zdravotníků, výrazný prostor dostávají slavné kříže na Staroměstském náměstí, zároveň filmaři představují třeba vrcholové sportovce a jejich vynalézavé způsoby domácího tréninku. Dají vzpomenout na absurdní situace, kdy policisté nutili lidi v parku k nasazování látkových roušek, i na stejně absurdní odmítání jakýchkoli omezení.
Jakkoli jsou všechny vrstvy filmu podnětné, tahle je asi nejdůležitější: dokumentaristům se podařilo vykreslit poměrně plastický portrét protestní buňky v čele s Janou Peterkovou, pro niž je označení „dezinformátorka“ sice platné, ale přece jen nedostatečné, pokud se chceme dobrat k porozumění jejímu jednání a motivacím. Ve filmu mají diváci možnost vidět ženu upřímně oddanou tomu, co považuje za pravdivé a prospěšné, jejíž nasazení by ovšem bylo hodno nějaké podstatně rozumnější věci.
Také proto je ohlédnutí za etapou, na niž by většina lidí ráda zapomněla, tak důležité: právě tehdy se posilovaly a urychlovaly procesy, které s pandemií samozřejmě neskončily. Vidíme-li v dokumentární zkratce takřka v přímém přenosu štěpení společnosti, jeho aktéry i některé příčiny, můžeme z toho snad vyvodit nějaké ponaučení pro to, jak společenské propasti zacelovat.
A nikoli nevýznamným důvodem, proč na film Velké nic vyrazit, je také jeho vizuální podoba – černobílé záběry v širokém formátu ukazují onen nestandardní čas obzvlášť působivě.
