Už třetí rok jsme v Evropské unii, ale českému divadlu se do Unie evropských divadel proniknout nedaří; skoro se zdá, že o to ani nestojí. Prestižní instituce sídlící v Paříži sice přijímá nové členy, o nás však zájem nemá. Povědomí o současném českém divadle je v těchto strukturách mizivé, stále ještě zní jméno Otomara Krejči, a to je asi tak všechno.
Nový světový řád
Do Unie nyní vstoupily další tři scény, mezi nimi i turínské Teatro Stabile, které 10. ročník evropské divadelní ceny organizovalo. Přijetí si považuje - aby ne, ocitlo se mezi takovými špičkami divadelní Evropy, jako je pařížský Odeon, Royal Shakespeare Company, krakovský Stary Teatr, Malyj Teatr z Petrohradu, Piccolo Teatro a další.
Desátý ročník Evropské divadelní ceny v Turíně mimo jiné předvedl, že divadla z východní Evropy jsou mnohem agilnější než my, dokázala se rychle přizpůsobit a umí se nabízet. Například někteří tvůrci z bývalých Pobaltských republik SSSR dnes leckde určují tón. Jedním z takových „létajících režisérů“ je Litevec Oskaras Korsunovas. Již před třemi lety obdržel Evropskou cenu nové divadelní reality a své inscenace pravidelně vyváží nebo rovnou hostuje po celé Evropě. V Turíně nabídl Bulgakovova Mistra a Markétku a Hrát oběť bratří Presňjaků, kteří jsou hitem západoevropských scén. Bulgakov mu vyšel výborně - je to chytře promyšlená inscenace, spektakulární, imaginativní. Korsunovas má styl, který je efektní a zaujme svou divadelností. Ta sice poněkud převálcovala téma hry Hrát oběť, která se pod dotekem režijní imaginace proměnila téměř v čisté dada, ale i tak bylo setkání s tvorbou teprve sedmatřicetiletého režiséra inspirativní. Hvězdou pěti dnů v Turíně však byl především Harold Pinter, k jehož dílu se na kolokviu vyjadřovali evropští tvůrci i teoretikové Peter Zadek, Roger Planchon, Michael Billington, Luca Ronconi a další. Pinterovo dílo bylo dvakrát k vidění i na jevišti - největší očekávání budila inscenace nestora francouzského divadla, pětasedmdesátiletého herce a režiséra Rogera Planchona. Pod názvem Nový světový řád nastudoval šest Pinterových jednoaktovek (Nový světový řád, Tisková konference Přesně, Horáčtina, Jednu na cestu, Čas na večírek) a vznikla tak celistvá kompozice s gradací a výmluvnou výpovědí. Nápad dát dohromady kratší divadelní texty a črty, které tematicky spojuje kritika společnosti a zejména totalitního myšlení do jednoho celku je téměř geniální. Ukazuje také, jak Pinter ve svých hrách předjal to, co dnes hýbe světem - manipulaci, násilí a terorismus. Inscenace drží atmosféru napětí a je svým způsobem hrozivým apelem. Planchon je starý divadelní praktik, jeho režie je solidní, soustředěná a klade důraz na herce. Popřát Pinterovi přijely až z Dublinu britské hvězdy Jeremy Irons, Michael Gambon a Charles Dance, kteří sugestivně přednesli jeho verše a prózu.
Je skoro nemyslitelné, aby se špičkové evropské divadlo dnes nevyjadřovalo politicky - i to je svědectví z Turína. Pocty Pinterovi do tohoto naladění zapadají, jeho kritické postoje vůči americké politice i odpor k praktikám pravice nacházejí odezvu zejména mezi intelektuály. Italská veřejnost dala jasně najevo, jak si Pintera a jeho humanistických myšlenek váží: snad i jako potřebného zátarasu, o který se rozbíjí Berlusconiho předvolební řev.
Politiku nešlo přehlednout ani v inscenacích Luka Ronconiho. Jeho pětihodinový Troilus a Kressida byl součástí volné trilogie s názvem Zítra. Ronconi v něm zkoumal válku z mnoha úhlů a v různých žánrových polohách, Jeho přístup byl ovšem také silně ironický až parodický a bez patosu se mu podařilo dosáhnout protiválečného vyznění. Mimořádně zajímavá byla divadelní adaptace korespondence tří politických prominentů, která pod názvem Mlčení komunistů vyšla v Itálii před pěti lety. Trojice v dopisech řeší, v jakém stavu dnes je komunistická ideologie a jakou budoucnost má levice. Aktéři kdysi komunismu podlehli a nyní hledají řešení. Ronconi inscenuje trialog ve vytříbené formě a famózní scénografii, která funguje jako přesná metafora. Je to divadlo na pomezí volební agitace, ale adresné a provokující.
