Ta kniha vyšla v originálu v jednašedesátém roce. Po dvou letech, ve třiašedesátém, následovala próza dost příbuzného typu, blízká tématem i stylem: Dívky bez prostředků. Nedávno vyšla v češtině: vydalo ji nakladatelství Maraton ve skvělém překladu Martina Pokorného.
Kdo jsou ty titulní „dívky bez prostředků“, poví autorka hned první větou: „Dávno pradávno v roce 1945 byli v Anglii všichni slušní lidé až na výjimky chudí.“ Takže Londýn pár týdnů po válce, rozbité a vyčerpané místo, které svému obyvatelstvu servíruje hlavně všestrannou nejistotu a bídu s nouzí. Až na pár oáz, jako třeba penzion May of Teck, kde mohly složit hlavu nemajetné holky, co přicházely do centra za prací. Ten barák se zahradou nabízel málem luxus: střechu nad hlavou a jídlo a pití a taky úzké okénko v koupelně, kterým se ty hubenější dívky mohly protáhnout rovnou na střechu – a zhluboka se nadechnout.
Sparková (1918–2006) poznala ten terén víc než dobře: v letech 1923 až 1935 studovala dívčí školu v rodném Edinburghu. Co víc: než vydala ve svých devětatřiceti svou první prozaickou knihu, věnovala se hodně ženskému psaní jako editorka a monografistka, hlavně Mary Shelleyové a Emily Brönteové. Svůj styl, obrazný a úsečný, střihový a dynamický, si pak tříbila jednak v poezii, s níž začínala, jednak jako editorka slavného magazínu Poetry Review.
Shakespeare & staré panny
Z dívek v aktuální novele autorčin ironický, respektive absurdněhumoristický styl rychle vyrábí karikatury. Jedna pracuje v jistém obskurním nakladatelství, ve „světě knih“, jak sama hrdě říká, kde mimo jiné podvrhuje slavným literátům jímavé dopisy, aby z nich vyždímala odpověď s podpisem, který se pak dá zpeněžit. Jiná recituje na potkání mantru z „kurzu vyrovnanosti“. Ještě jiná pak cvičí mladé zájemkyně v krasomluvě, takže kniha je hustě špikovaná verši od anglických klasiků, jako Shakespeare, Gerard Manley Hopkins nebo Dylan Thomas.
Dívčí sestavu kompletuje trojice starých panen (ty reprezentují starý, omšelý a upjatý svět před válkou) a jistý Nicholas Farringdon, ňouma a popleta, který ovšem rád pózuje jako drsný anarchista a velký básník. Sparková je k osazenstvu svého příběhu někdy až neslitovná. Když se mluví, pak jeden přes druhého, různé plány vyprávění se hbitě střídají, překrývají a opakují, takže vzniká dojem, že nikdo nikomu nerozumí, nebo co hůř, že nikdo nikoho neposlouchá.
Může to být funkční obraz zpřeházené poválečné reality, ale vychází z toho něco univerzálnějšího: navenek absurdní spektákl, povahově blízký poválečným textům Borise Viana, míchajícím patafyziku s existencialismem, uvnitř pak slušná porce kritiky. Čeho?
Skoro všeho. Podvodného nakladatelského byznysu i upatlaného spisovatelského snažení. Ženské marnivosti, řevnivosti, klevetění. Ale taky hloupé války a obecně konzervatismu, který doluje denně svou porci štěstí z nudných automatismů a stereotypů, z upjatostí a přísnosti, z klidu a řádu. Finále nemohlo být jiné: na zahradě baráku vybuchne zapomenutá bomba, penzion zachvátí prudký požár – a v jeho plamenech skončí jako pars pro toto ona učitelka krasomluvy. Krása už je totiž jinde. A mluva, řeč ostatně taky. Ten očistný požár se pak v textu odrazí ještě dvakrát: jednak ve zmínce o atomově bombě, která vygumovala ze světa Hirošimu, jednak v tragickém konci rádobyrebela Farringdona, který vyhasne kdesi na Haiti jako „mučedník“, aniž by zjistil, proč za svého života vlastně trpěl...
Muriel Sparková se novelou Dívky bez prostředků evidentně bavila. Ten text je napsaný s maximálním gustem, s totálním elánem, který hravě odčaruje veškerá negativa spojená s časem (těsně poválečným), místem (rozmláceným) i postavami (spíš politováníhodnými) – a ponechá čtenáři dvojí radostnou zvěst. Zaprvé přesvědčení, že po očistném ohni přijde svět, který bude lepší. A zadruhé obrázek autorky jako sebevědomé, reflektované a svobodné ženy, pro kterou je komika stejně důležitou zbraní jako kritika. Nehledě na to, jestli člověk momentálně je, či není bez prostředků.
