Projekt se jmenuje Meet Flannery a lze ho vidět v malostranském Café Clubu (Míšeňská ulice). Jeho sklepní prostor přijme ovšem pouhých dvacet diváků, a tak přejme novince hodně repríz, zaslouží si, aby ji zhlédl větší počet milovníků dobrého divadla.
Téměř na dotek od přihlížejících se na poměrně široce rozprostřeném „jevišti“ prezentují tři protagonisté – Josefína Voverková, Marek Mikulášek (člen plzeňské činohry) a Pavel Neškudla (angažmá v Divadle v Dlouhé). Dispozice klubového sklepa umožňuje vytvoření vedle sebe existujících prostor, kuchyňky, pokojíku a trochu vyvýšeného pódia, na němž může Pavel Neškudla obsluhovat i kontrabas (v inscenaci se také zpívá a muzicíruje). Pánové střídají více rolí, jednoduchou změnou v oblečení přecházejí i do těch ženských, v genderovém střídání se nijak nepitvoří a působí autenticky.
FLANNERY O´CONNOROVÁ: MEET FLANNERY Režie: Jaroslava Šiktancová Scénografie: Juliána Šiktancová Lightdesign: Vojtěch Řehák BodyVoiceBand, premiéra 9. 1. (psáno z reprízy 22. 1.) |
Přesné a kruté psychologické sondy spisovatelčiny zvládají všichni tři protagonisté obdivuhodně, z charakterů venkovanů amerického Jihu mrazí. V prvním příběhu zavítá do domácnosti chudé paní Carterové (Voverková) a její retardované dcery (Neškudla) jednoruký, ovšem šikovný chlapík Tom Shiftlet (Mikulášek). Představí se jako tesař – a jak se ukáže, dovede leccos opravit. Paní domu ho přemluví, aby zůstal, později pak, aby se s dcerou oženil, nebudou s ní totiž při její mentální nedostatečnosti problémy. Tom se po váhání nechá umluvit s tím, že do svatby i do opravy auta, které na dvoře víceméně zahálí, vloží svoje nevelké investice matka nevěsty. Po svatbě si novomanželé vyjedou vozem na svatební cestu.
Šokující pointu nebudu prozrazovat. A to ani u druhého, snad ještě tíživějšího příběhu. Sousedka (Neškudla) se vyptává paní Hopewellové (Mikulášek), jak je to s její chromou dcerou (Voverková), která má po nehodě na jedné noze od kolena připevněnou protézu. Dozvídá se, že s Hulgou, která má doktorát z filozofie, není zrovna lehké soužití. Na scéně se objevuje prodavač biblí (jenom za pomoci sklouznuvšího šátku z hlavy na krk opět Neškudla) a po výměně názorů na potřebu knihy knih v domácnosti je pozván na oběd.
Režírující Šiktancová dosahuje silného účinku této epizody i tím, že zpodobitelé rolí opravdu pojídají autenticky připravený hemenex, jeho vůně doléhá k divákům, napětí se dlouhé vteřiny buduje beze slov, rozdurděná matka si od dcery, která potravu téměř ani neochutná, energicky přesune její porci do svého talíře. Prodavač se o introvertní filozofku aktivně zajímá, udělá na ni dojem a oba si domluví schůzku...
Herci kromě svých partů volně přecházejí do role vypravěčů, vždyť by bylo škoda přijít o takové perly literárních metafor jako kupříkladu „ve tmě se úsměv pana Shiftleta rozvinul jako unavený had, který se probudil u ohně“. Všichni předvedou na malé ploše výrazné charaktery, Marek Mikulášek především v první povídce jako zákeřný štvanec, ve druhé pak Josefína Voverková coby neprakticky introvertní slečna s hlavou v oblacích a Pavel Neškudla v partu perverzního podvodníka.
Součástí produkce je už zmíněné muzicírování, zazní i songy Johnnyho Cashe či Nicka Cavea (v přídavku „Co se do inscenace nevešlo“ dojde i na Leonarda Cohena), interpretace je prostá, bez zpěváckých ambicí, jako by si notovali sami pro sebe, Neškudla se věnuje kontrabasu i kytaře, Mikulášek klávesám a prajednoduché bicí soupravě. Atmosféru inscenace ovšem takový doprovod dokresluje zcela dostatečně, ba účinně.
Jde o mimořádné setkání s odkazem velké spisovatelky, intimita sdíleného prostoru ke katarznímu zážitku napomáhá.
