Když jsem psal do pátečních LN recenzi pěkného nového alba Davida Byrnea American Utopia (najdete ji zde), ještě jsem netušil, že v den jeho vydání bude na sociálních sítích zveřejněn neuvěřitelně sebemrskačský text této mimořádné osobnosti světové pop music posledních čtyřiceti let.
O co šlo? Byrnea napadli ještě před vydáním alba, ale po zveřejnění aktuálních spolupracovníků fanoušci kvůli tomu, že mezi těmi, koho oslovil k práci na American Utopia, není žádná žena. Čímž patrně mysleli, že album má o to nižší hodnotu, že je prostě horší.
Nad tím by se ještě dalo mávnout rukou, bláznů po světě mimo zařízení pro ně určená pobíhá nezdravě mnoho, jak víme i z našeho společenského života. Vždy jde ale o to, jaká váha je jejich výplodům dávána.
A nad tím tady můj rozum zůstává stát: místo aby Byrne výpady přešel mlčením, případně je nějak ironizoval, začal se omlouvat. „Lituji toho, že jsem žádné ženy neoslovil. Je to šílené, takový já nejsem,“ napsal například.
„Nikdy jsem o sobě neuvažoval jako o jednom z ‚těch chlapů‘, ale teď vidím, že jím do určité míry opravdu jsem. Vaše reakce posloužily k mé nápravě. Děkuji vám,“ nasadil všemu korunu.
Co si z tohoto blábolu máme odnést? Například to, že baskytaristkou Byrneovy slavné kapely Talking Heads po celých asi šestnáct let existence byla Tina Weymouthová jenom proto, že byla žena? A jeden z nedávných projektů, album Love This Giant, natočil Byrne s kytaristkou a zpěvačkou St. Vincent taky jenom proto, že je žena?
Jde mi z toho mráz po zádech. Je tohle všechno jen předehra k něčemu, co nás čeká? Budou zavedeny povinné kvóty na účast žen v kapelách? A co bude další krok? Navrhoval bych stáhnout z trhu všechny ty „machistické“ desky Beatles, oni přece taky „takoví nebyli“.
Věřím, že Paul McCartney a Ringo Starr budou souhlasit, aby se z původních nahrávek vymazal hlas Johna Lennona a jeho party přezpívala Yoko Ono.
