Začátek spojení, na které by povrchní posluchač možná vůbec nesázel, sahá až do roku 2020, kdy víceméně náhodně Band of Heysek doprovodil Phila Shoenfelta na koncertě v Brně.
Oběma stranám se společné hraní zalíbilo a tu a tam si jej zopakovali, aniž by jedna ze stran rezignovala na svoji vlastní dráhu, tedy Shoenfelt na hraní se svou pražskou kapelou Southern Cross a komornějších projektech a „Heysci“ na bluesovou linii své tvorby, která je před pár lety zavedla až do Ameriky a k natáčení i koncertování s tamními muzikanty RL Boycem a Kennym Brownem.
Rozhodně je zajímavé, jak zpěvák i kapela dokázali najít ve svém výrazu to, co osloví toho druhého. Přestože Shoenfelt těží především z postpunku, v jehož prostředí v Anglii, ale i během působení ve Spojených státech vycházel, odedávna byl v jeho písních zřetelný bluesový nerv, který jej bezesporu spojoval s těmi nejtemnějšími z bluesmanů jak od Mississippi, tak z Chicaga.
A Band of Heysek se zase zhlédli jako v hlavním vlivu ve scéně takzvaného hill country blues, stále autentické a živé elektrifikované a výrazově velmi tvrdé a psychedelické hudby, již tolik obdivuje řada světových hvězd alternativního rocku, jako je Jon Spencer, Dan Auerbach nebo Jack White. A přesně v tom, v čemsi nepopsatelném, ale jasně citelném, může vést jedna ze spojnic mezi Philem Shoenfeltem a Band of Heysek.
Bizarní výrazivo
Ačkoli zprvu spolupráce fungovala tak, že kapela doprovázela zpěváka v jeho starších písních, jež má v repertoáru se svými dalšími projekty, při myšlence na vznik desky musel celkem logicky vzniknout nový materiál. Práci na něm Shoenfelt hezky a vtipně popisuje na obalu alba, zejména tedy až „surrealistickou“ hru s leaderem Band of Heysek Janem Švihálkem, s nímž si posílali jednotlivé textové nápady, obrazy a fráze a korespondenční cestou hledali bizarní výrazivo pro obsahy písní.
Brněnské Květy se v novém klipu Berlioz poprvé představují v nové sestavě |
Práce s texty pokračovala tak, že část písní všichni zúčastnění (kromě obou zmíněných ještě basista Mojmír Sabolovič a bubeník Lukáš Kytnar) kolektivně „vyjamovali“, jinak si ale Shoenfelt se Švihálkem texty rozebrali a zhudebnili – a posléze ve všeobecné shodě vybrali nejlepší verzi.
Tu také zpravidla její autor nazpíval. Proto také došlo k možná poněkud zvláštní situaci, kdy na albu, jež je nadepsané „Phil Shoenfelt & Band of Heysek“, což jaksi budí představu, že všechny písně bude zpívat prvně jmenovaný, patří hlavní vokální part ve třech písních Janu Švihálkovi a jedna je jeho duetem se Shoenfeltem.
To ale přináší jen pozitivum. Byť je Phil Shoenfelt zpěvák s velmi charakteristickým, charismatickým až mysteriózním hlasem a výrazem, Švihálek se mu může směle postavit na roveň. Ostatně posluchače, který má Švihálkův způsob zpěvu v uchu, ať už z „Heysků“, nebo z tradičnějšího bluesového Hoochie Coochie Bandu, rozhodně jeho vokální linky zaujmou a určitě překvapí, protože tak klenuté melodie, navíc dobře zvládnuté, jako je třeba Childhood Dreams, jsme od něj ještě neslyšeli.
Spojení britského rockera a brněnských bluesmanů ostatně přineslo spoustu úplně nových poloh, které značně rozšiřují naše povědomí o jejich záběru. Zatímco Band of Heysek se zde posouvá až kamsi do šedesátkových psychedelických vod (One Way Street, Mystery Shoes, Childhood Dreams), Shoenfelt se zase v jiných skladbách (Alligator Shoes, Let it Burn) přibližuje víc k rock’n’rollové a bluesové prapodstatě.
Samozřejmě tu najdeme i typické „shoenfeltovky“, jako je Tiny Coffee Shop, Rainy Day Window nebo How Do You Sleep At Night, ve kterých Band of Heysek výborně plní funkci doprovodného bandu.
Tornádo Lue v mnohém jiná i v lecčem stejná. Letité čekání na nové album se vyplatilo |
Bláznivý název alba Mumbo Jumbo Gumbo je složenina kreolských výrazů – gumbo je známá louisianská specialita na bázi „eintopfu“, mumbo jumbo je podle protagonistů maskovaný tanečník, účastník magických rituálů, muž s nadpřirozenými schopnostmi.
Názvu tohoto alba vlastně jeho obsah dokonale odpovídá. Nabízí písně místy trochu bláznivé, přitom ale magické, vládnoucí silnou potemnělou atmosférou, jakou si spojujeme s louisianskými bažinami. A je vlastně směsí ingrediencí a koření, jejichž společnou lahodnost jsme si neuvědomovali, dokud jsme ji neokusili, v tomto případě na vlastní uši.
