Nominace na Oscara pro Obecnou školu se brala skoro jako samozřejmost a široce přijatelný snímek s nepopiratelnou uměleckou kvalitou tehdy budil zdání, že toto je teprve začátek toho, co čeští filmaři ve svobodných podmínkách dokážou.
Po více než čtvrtstoletí je premiéra filmu Po strništi bos Jana a Zdeňka Svěrákových opět jednou z nejsledovanějších událostí roku, nic zářného ovšem nezvěstuje – spíš symbolizuje stagnaci, do níž se česká kinematografie propadla.
KABÁT: Zabiják & bodyguard. Kde se stala chyba? Přece v té zas..né Praze |
Tvůrci tohoto dvojnásob nostalgického snímku nabízejí jen učesaný návrat za oblíbenou rodinkou, o pár let před události zachycené v Obecné škole. Malý Eda na venkově zažívá střípky příběhů, které se pro diváka spojí v jakous takous výpověď o tom, že lidé nejsou vždy takoví, jací se zdáli být, což jsme ovšem věděli už z Obecné školy. A že Češi jsou vesměs spíše malí než velcí hrdinové, což jsme věděli také. Dokladem toho je vlastně sám Svěrákův snímek: větší výzvou by totiž bylo natočit pokračování Obecné školy, sledovat, kam se postavy v následující složité době posunuly, riskovat, že třeba i dospívající chlapeček ztratí svou neodolatelnost. Točit k filmu s malým dětským hrdinou „prequel“ je únik od skutečného tématu, hra na jistotu.
Hrdinové Obecné školy nemají v minulosti čím překvapit a ani vypjaté historické okolnosti na tom nic nemění. Dramata spojená s německou okupací a následným osvobozováním působí jako univerzální prefabrikát. Totéž platí i pro partu roztomilých klučinů, kterou tentokrát filmaři stvořili – žádná třída sígrů, kteří v Obecné škole zničili svou učitelku.
Kde je konkurence?
Jan Svěrák v roce 2017 nabízí pouze o něco slabší odvar toho, co natočil v roce 1991. Není to nijak skvělá zpráva, ale každý tvůrce má svaté právo kráčet svou cestou. Horší je, a za to už Jan Svěrák nemůže, že česká kinematografie rozhodně nevytváří mnoho snímků, které by film Po strništi bos zřetelně zastiňovaly. V roce 1991 konkurovaly Obecné škole Tankový prapor Víta Olmera, Žebrácká opera Jiřího Menzela, Requiem pro panenku Filipa Renče, Labyrint Jaromila Jireše, Kouř Tomáše Vorla, Mí Pražané mi rozumějí Věry Chytilové – projekty přinejmenším ambiciózní, když už ne všechny úplně povedené.
Česká kinematografie tehdy stála na hraně velkého organizačního zlomu, jehož důsledkem (ale není to jediný důvod!) je, že dnes to s konkurencí v hrané tvorbě vypadá skromněji než na počátku 90. let. Za osm měsíců letošního roku na sebe upozornil Ševčíkův Masaryk, význačnou událostí bylo vítězství Kadrnkova Křižáčka na festivalu v Karlových Varech. Návštěvnost tohoto snímku se nicméně počítá v jednotkách tisíc, a představu o divácky přitažlivém a zároveň kvalitním filmu tedy také nenaplňuje. Velkou neznámou je zatím Milada Davida Mrnky, která bude mít premiéru v listopadu.
Čtvrtstoletí po euforii z Obecné školy má český film velmi málo osobností, u nichž by se dalo hovořit o soustavné tvorbě, a jejichž umělecká dráha by navíc měla vzestupnou tendenci. Do jisté míry to lze přičíst dlouholetému podfinancování české kinematografie, to však už snad bylo napraveno a výmluvy na ně nebudou brzy možné. Že českým filmům pro širší publikum v drtivé většině chybí skutečná umělecká ambice, že jejich tvůrci obvykle jen „šlapou vodu“ a snaží se udržet na hladině, ale nikam zřetelně nesměřují, to nejspíš není jen otázka peněz.