Samozřejmě ta výzva míří zejména k nám suchozemcům, jejichž výživu Prozřetelnost neměla primárně na mysli, když tvořila tuňáka. Co s tím? Máme si jen proto, že jsme se narodili v české kotlině, odpírat stravu, kterou (kromě toho, že dobře chutná) nám zdravotní poradci důrazně doporučují? A má sedm miliard lidí právo dát si dvakrát týdně mořskou rybu?
  |
RECENZE: Ryby, lidé, chobotnice. Dokumenty na Netflixu podněcují zájmy o ekologii i hlavonožce |
Dostupné odpovědi jsou pravděpodobně vesměs bolestivé. Nejde jen o oceán, ale o celý koncept planety jako bezedné univerzální spižírny a zdroje požitků. Optimistická víra, že kdesi kdosi erudovaný a odpovědný (nebo rovnou nějaká nadpřirozená síla) hlídá, aby se to všechno nepřepísklo, bohužel dostává čím dál citelnější trhliny.
Není proto vyloučené, že ze současného globálního člověka, zvyklého kdykoliv cestovat na druhý konec světa nebo si odtamtud nechat vozit potraviny, se nuceně stane zase člověk lokální, který bude svou planetární expanzi realizovat třeba jen v online prostředí.
Tam funguje i zmiňovaný Netflix, který je ovšem symbolem další sady znepokojivých otázek souvisejících s globalizací. Spíše než drancování globálních zdrojů (i když provoz serverů nebo výroba atraktivního obsahu také nejsou nic ekologicky neutrálního) tu jde o přežití lokální produkce.
Konzument filmů, a co teprv seriálů, má jen určitou kapacitu. Věnuje svůj čas v budoucnu raději čím dál bohatší produkci globální „superligy“, nebo se raději bude trápit u českých detektivek? A která varianta je vlastně bohulibější? V ideálním světě ta třetí, v níž bude česká tvorba s tou globální kvalitou srovnatelná a kapr bude plnohodnotnou alternativou lososa.
