Munari (1907–1998), rodák z Milána, začínal na sklonku dvacátých let s futurismem. Hnutí už mělo tehdy za sebou dvě dekády plné rychlosti, dravé akce, civilizačního vzletu – a taky prvních ideových pádů. Marinetti byl od roku 1919 členem Národní fašistické strany, kde pracoval po boku Benita Mussoliniho.
Munari si ale bral víc z líce než z rubu futuristického univerzalismu. Fašismus v politické nebo společenské praxi ho nezajímal, spíš hledal, zkoumal, vynalézal, a hlavně praktikoval na všech frontách umění. Pokoušel kresbu, malbu, instalaci, sochu, design; zajímal se o film, psal básně, prózu, esejistiku.
 Bruno Munari: Munariho stroje
|
Východisko měl vlastně společné s Komenským: škola hrou. Chtěl učit, vzdělávat – ale hravě. Chtěl krásu, ale vždycky funkční, užitečnou. Chtěl formu, ale vždycky obsahovou. Aktuálně vydané Munariho stroje nicméně tuhle filozofii spíš nepodporují, než podporují.
Kniha vyšla prvně ve dvaačtyřicátém roce u Einaudiho. V nejbrutálnějším roce druhé světové války. Rok před Mussoliniho pádem. Těch titulních „strojů“ je v knize třináct. A jsou skrznaskrz absurdní, nesmyslné, samozřejmě nefunkční – ale básnické, krásné ve své neužitečnosti, neúčelnosti.
Například „mechanismus na čichání k umělým květinám“, „zařízení na předbíhání úsvitu“ nebo „ještěrčí motor pro unavené želvy“. Nalevo vždycky popis plus poznámky, napravo pak návodný výkres; úvodem prohlášení „Na vědomí se všem dává!“, závěrem nezbytná errata, například: „Na str. 20, 11. řádek, místo jablko čtěte kdouli.“
Ty stroje mají dadaistický, a ještě spíš patafyzický kořen; podobný druh nesmyslnosti pěstoval Alfred Jarry ve svých textech, počínaje Ubu králem a konče Skutky a názory doktora Faustrolla, patafyzika.
Kniha plná zvláštních skutků. Na Wernishův bizarní „domeček“ budete dlouho vzpomínat |
Jsou to bizarní mašiny, které míchají živé prvky s neživými (například paraguayského králíka s lahví šampaňského), přenášejí energii těmi nejpotrhlejšími způsoby (zkušený hráč tlučení špačků spouští červené vejce) a k zákonům fyziky jsou skoro vždycky neuctivé, karikující.
Je v tom tvůrčím gestu hned dvojí vzpoura: jednak proti obvyklostem a stereotypům, podle nichž se točí zeměkoule, jednak proti všemu v životě a umění, co má nějaký koncept, záměr, jasný cíl.
Cílem je u Bruna Munariho cesta, a nikoli cesta rozumu, ale iracionality, náhodné, spontánní kreace z okamžitého popudu. Jako by tahle kniha nevznikla uprostřed války, před dvaaosmdesáti lety – ale teď a tady!
