Lidovky.cz: Proč jste se rozhodli odejít z X10 na Národní třídě do Švandova divadla?
Vyloženě z technických důvodů. Nemohli jsme reprízovat svoje inscenace tak, aby nám to dávalo smysl. V poslední době to bylo tak, že jsme někdy mohli hrát jen jednou měsíčně. Bylo to tím, že Divadlo X10 zvětšilo objem své práce a my také. Švandovo divadlo nám nabízí víc možností, má dvě scény a může hrát souběžně. Sklepní Studio je ale jiný, menší prostor, takže jsme se mu museli přizpůsobit.
V lednu jsme odehráli tři inscenace, Zahradníček tam funguje skvěle, mám pocit, že je ještě lepší, než byl na Národní třídě. Soukromé rozhovory taky. Pokud jde o Manželskou historii, tam jsem měla obavy, ale nenaplnily se, ještě víc z inscenace vylezla její zvláštní pokoutně kabaretní atmosféra. Ve Studiu jsme v lednu hráli ještě Medeiu, ale tam budeme muset zjednodušit scénografii, bylo to výtvarně přetížené, protože na scéně jsou ještě dva živí výtvarníci a bubeník s bicí soupravou.
Lidovky.cz: Takže vám Studio vyhovuje?
Jednoznačně, kombinace cihel a opuky je moc zajímavá, je to čistý styl. A další velké plus je dokonalá akustika. Nemusíme bojovat s obrovským prostorem, s tím syrovým halem, to je velká úleva. Třeba u Santiniho, kterého hrajeme v chrámu v Sedlci, to nevadí, pracujeme s tím a inscenace je v těchto podmínkách postavená. Emil Viklický je Studiem nadšený. I já třeba zjišťuji, že po Soukromých rozhovorech, které jsou intimní a vyžadují velkou hereckou energii, jsem tady méně unavená, protože nemusím bojovat s rozlehlostí. Diváci zúží pohled na nás a víc se soustředí a my nemusíme tolik stahovat pozornost na sebe.
Lidovky.cz: Za dobu své existence jste už vystřídali dost prostorů, kde všude jste hráli?
Když vezmeme jen nezávislé projekty, které začaly vznikat jako vedlejší linka během angažmá v Komedii, tak první náš prostor byl NoD, tam se nám moc líbilo. Strašně mě mrzelo, že nás nové vedení vypakovalo. Vůbec se s nimi nešlo domluvit, řekli, že tam budou dělat jen svoje věci a my jim do toho nezapadáme. Celkem jsme tam uvedli šest inscenací, začalo to Neúplným snem, pak přišel NoD Quijot,Kabaret Shakespeare, Dvojí domov, Matka Tereza a Miluji tě jak po smrti.
Cítila jsem se tam doma a byla to pro mě ťafka, neměla jsem v té době žádnou práci a začala jsem pochybovat, jestli máme pokračovat. Prostě nebylo kde a moc se s tím nedalo hnout. Tehdy jsme ze zoufalství zkusili divadlo Mana ve Vršovicích. Honza se tam šel podívat a hned mi řekl, že se tam nehodíme, že je to krásné starosvětské divadlo. Patří husitské církvi a já jsem se o našem působení domlouvala s farářem, který nám byl nakloněný, ale nevěděl, do čeho jde.
Zkusili jsme tam zahrát tři inscenace a moc to nefungovalo, dobře tam vycházel jen Reynek, to je jemná věc. A pak se naskytla možnost hrát v novém působišti X10, v bývalém ULÚV na Národní třídě. S uměleckou šéfkou Lenkou Havlíkovou jsme se hned dohodli, vážím si její vstřícnosti, bez zaváhání tehdy v roce 2017, když jsem jí zavolala, souhlasila, a mohli jsme díky tomu naši práci rozjet naplno.
Lidovky.cz: Bylo teď složité znovu najít další působiště?
Bylo. Oslovila jsem loni na podzim hodně lidí a všichni mě odmítli. Seděla jsem na chatě v altánku na takové naší spodní miniaturní zahrádce a říkala si: nikdo nás nechce, budeme to muset zabalit, hrát můžeme leda tak Santiniho v Sedlci, jinak nemáme nic. A pak jsem si v jednom okamžiku uvědomila – to místo tady je, jen ho nevidím, měla jsem pocit, že už ho znám, jen jsem ho možná přehlídla s pocitem, že je malé, nevhodné. Tohle mě v tom altánku napadlo a já se uklidnila, najednou ve mně byla důvěra.
No a pak jsem jela na DAMU ve výtahu a potkala Martina Františáka a on říká, já se na vás budu muset konečně přijít podívat. A já na to, nepřijdeš, my nemáme kde hrát. Pak mě něco osvítilo a povídám, u vás ve Švandově divadle bychom hrát nemohli? A bylo to, prostě je třeba být ve správnou dobu ve správném výtahu.
Lidovky.cz: Budete pokračovat s projektem Santini?
Máme naplánováno asi deset lokalit, kde bychom hráli od jara do podzimu. Bude to ve Křtinách u Brna, v klášteře na Bílé hoře, v kostele sv. Kajetána v Nerudově ulici. Domlouváme Zelenou horu u Žďáru a další. A také se vrátíme do Sedlce.
Lidovky.cz: Také chystáte operu na ibsenovské téma. Oč půjde a kde ji uvedete?
Připravujeme ji v prostoru Gabriel Loci, což je bývalý benediktinský klášter sv. Gabriela v Holečkově ulici na Smíchově, kde později sídlila pošta. Hrát budeme v bývalé Rajské zahradě se sloupořadím, která je zastřešená, je to velká čtvercová místnost. Dostali jsme na inscenaci dotaci z norských fondů, takže si můžeme dovolit velkorysejší pojetí. Probírali jsme, co z Ibsena vybrat. Zajímaly mě jeho silné ženské postavy a Honza se rozhodl, že se po letech vrátí ke své první inscenaci Ibsena, k Přízrakům.
Výchozí materiál bude tento text, ale je to razantně upravené do libreta, aby to vyhovovalo hudebně-dramatickému tvaru. Zatím nemáme rozhodnuté, jak se to bude jmenovat, Opera Přízraky, Opera Ibsen, ještě nevíme. Hudbu složil Matouš Hejl, ale není to psané pro profesionální pěvce, vyjma sopranistky Magdaleny Malé. Jinak budou zpívat činoherci a Matouš pro každou postavu hledá způsob řeči. Čili nepůjde o klasické árie, ale i tak máme obsazení z lidí, kteří jsou pěvecky disponovaní, jako je třeba Petr Jeništa nebo Miloslav König. Premiéra je plánovaná na10. dubna a je domluvené, že druhá se uskuteční v Ostravě na Festivalu nové hudby a ta bude se čtyřicetičlenným orchestrem.
Lidovky.cz: A co dál?
První inscenace, kterou po Ibsenovi uvedeme ve Švandově divadle, bude text o Růženě Vackové. Jsou k dispozici její dopisy z vězení, záznamy jejích přednášek o umění z vězení a další materiály. Mě zaujal dramatický obrat v jejím životě poté, co byl za války nacisty popraven její bratr a švagr a ona sama čekala v cele na smrt. A myslím, že její osud tematicky zapadá do naší dramaturgie.
Lidovky.cz: Spustili jste něco jako dílnu mladých a ve Winternitzově vile jste uvedli první inscenaci, která z této aktivity vešla. O co vám především jde?
Začala jsem učit herectví na DAMU, mám první ročník a to s tím také souvisí. Chtěla jsem naše snažení rozšířit, dodat mu vzduch a obohatit nás o pohled mladých lidí. Téma jsme vymysleli s Kristinou Cysařovou (manželkou vnuka Winternitzových, Davida Cysaře), když jsme ve vile hráli inscenaci o Zahradníčkovi. Napadlo mě, že bych chtěla uvést něco o osudech rodiny, která tam žila. Říkala jsem si, že by mě zajímal názor mladých, kteří nezažili žádnou totalitu a jsou nezatížení.
Lidovky.cz: Chystáte také knihu o deseti letech Jedlu, kdy vyjde?
Měla být pokřtěná do konce roku, ale nestihlo se, protože podzim byl šíleně přetížený, jak se nám tam přesunuly všechny akce z covidového období. Všechno už je připravené a doufám, že do konce února kniha vyjde mezi lidi. Chtěla jsem se ohlédnout za tím, co jsme udělali, a jak to také vidí lidé, kteří nás pravidelně sledují.
Lidovky.cz: Hrajete, píšete, jste i umělecká vedoucí a produkční, staráte se o propagaci. Jak to zvládáte?
Produkci a propagaci naštěstí dělají jiní, to bych nezvládla. I tak je toho hodně, ale mě to těší, dobíjí mě to. Řadu let jsem souvisle nemohla divadlo dělat, když skončila Komedie, myslela jsem, že se o mě poperou, ale nic takového se nestalo, neměla jsem do čeho píchnout, a tak si teď považuju, že můžu dělat něco, co mě naplňuje. Máme naštěstí velmi dobrou produkční, která je nejen schopná, ale k tomu má divadlo, které děláme, ráda. Jak se nám program v posledních letech rozšířil, tak jsme se také rozrostli i personálně, takže úplně sama na to nejsem. Je pravda, že se divadlu věnuju naplno a nemám potřebu dělat cokoliv jiného. Přestala jsem se rozbíhat do více směrů, běžím jen jedním a stačí mi to.
