Lidovky.cz: Pořád je vám smutno po Československu?
Prožil jsem v něm většinu svého života, a tak na něj vzpomínám s láskou i nostalgií. A pak sté výročí je krásná věc, vznik Československa si dokonce ani já nepamatuju.
Lidovky.cz: Prospělo nám rozdělení?
Teď se nehádáme, my Slováci nenadáváme na Prahu, ale na Brusel, to se zásadně změnilo. Přestaly ty spory, kdo na koho doplácí, a podobné hlouposti. Nemyslím si ale, že rozdělení byla nějaká úžasná záležitost. Jsem toho názoru, že každý rozvod i v manželství je to nejrychlejší a nejjednodušší řešení, soužití je o hodně těžší.
Lidovky.cz: To máte jistě pravdu, ale zdá se mi, že ti, kdo chtěli pryč, byli hlavně Slováci a vzedmula se u vás velká vlna nacionalismu.
To máte pravdu, to se vám nezdálo. A já, protože jsem nebyl pro rozdělení státu, jsem to často schytal. Ovšem při dvacátém výročí založení Slovenské republiky mě velmi překvapilo, jak se mnozí slovenští politici, a i ti, kteří byli u toho, vyjadřovali k rozdělení. Všichni to svalovali na Václava Klause, takže to vypadalo, jako by to oni vlastně vůbec nechtěli.
Lidovky.cz: V té chvíli jsme ale byli hodně rozhádaní a nejspíš jiná cesta nebyla.
Asi nebyla, ale mně se zdálo, že je to škoda. Každé rozdělování je škoda, spojování je užitečnější. I dnes se mi rozdělování Evropské unie zdá nesmyslné. Vidím to jako chybu. Tehdy k tomu přistupovala i další potíž – samostatnému Slovensku hrozil mečiarovský režim a to nebylo nic hezkého, žádná skvělá budoucnost. Naštěstí jsme se z toho dostali.
  |
Lidovky.cz: To ano, vypadá to, že jste na tom lépe než my.
No jo, když vy musíte pořád mít v politice nějakého Slováka, vy se bez nás prostě nemůžete obejít.
Lidovky.cz: Máme také kultivovaného prezidenta…
K tomu se nebudu vyjadřovat, to je váš prezident.
Lidovky.cz: A co ten váš, ten teď končí, že?
My máme pěkného prezidenta (v době rozhovoru jím byl Andrej Kiska), ale opravdu končí, nechce to dál dělat. Ani se mu nedivím, protože prezident to vždycky schytá od všech politických stran. Ale chce jít do politiky, což pravděpodobně znamená, že založí novou stranu, a to může být zajímavé.
Lidovky.cz: Když jsme narazili na prezidenty, tak ten náš cíleně společnost rozděluje. Ona už rozdělená je, ale pod jeho vedením si lidé ještě víc jdou po krku a nechtějí se domluvit. Panuje takový stav i na Slovensku?
To rozdělení existuje a je to celkem přirozená věc. Už to, že existují politické strany, znamená, že ve společnosti jsou různé názory, jednota byla jen za socialismu. Čili jde jen o to, aby způsob, jakým mezi sebou ti, kdo mají různé politické přesvědčení, komunikují, byl kultivovaný, o nic jiného nejde.
Lidovky.cz: S jistou nadsázkou lze říct, že nakonec je jedno, kdo se dostane k moci, hlavně aby se pánové a dámy střídali. Co myslíte?
To je pravda, podívejte se, jak někteří politici neumí odejít, třeba v Maďarsku Orbán, a dělají všechno pro to, aby se udrželi u moci, to znamená, že se uchylují k absolutnímu populismu. Střídání u moci je velmi důležité, nejlepší by bylo, kdyby se to celé úplně vystřídalo každé čtyři roky.
Lidovky.cz: Jenže ono se to často nevystřídá tak, jak bychom si přáli.
Problém je v tom, že volit mohou všichni a většinou opravdu volí jinak, než bychom si to představovali.
Lidovky.cz: Vy ale prohlašujete, že z polistopadového vývoje zklamaný nejste. Pořád to trvá?
Trvá. Samozřejmě že tu jsou problémy, ty se ale mají překonávat. A rozhodně nesouhlasím s hlasy, které jsou stále častější a které říkají, že za komunistů bylo lépe. Tak to tedy skutečně nechápu. Na druhé straně lidé vždy říkají, že předtím bylo lépe než teď.
Lidovky.cz: Po Listopadu jste také říkal, že se těšíte na den, kdy budou volby a vy se podíváte z okna a řeknete si – dnes prší a je hnusné počasí, nikam nepůjdu. Už ten den nastal?
Nenastal, pořád je důležité chodit volit. Je to způsob, jak se postavit k tomu, v čem žijeme, a možná to i můžeme trochu ovlivnit. Takže i když prší, je třeba jít k volbám.
Lidovky.cz: Nebylo to naše Československo v podstatě nesmyslný útvar?
Teď je velmi lehké přemýšlet o tom, co se mělo stát před sto lety. Už to ne ovlivníme. Rozpad Rakouska-Uherska byl pravděpodobně nevyhnutelný a já si stále myslím, že je to škoda. To byl velký stát, na který se dalo spolehnout. Československo bylo svým způsobem zmenšené Rakousko-Uhersko, také tam bylo hodně národností, hodně Němců, Slováci, Maďaři, a možná že by bývalo bylo rozumnější, kdyby vznikla federace, ale možné to asi nebylo. Zkrátka teď radit Masarykovi, jak to měl udělat, je už pozdě.
Lidovky.cz: To je hezká vize – středoevropská federace, v níž by Češi a Slováci hráli prim, ale realita byla taková, že v roce 1918 Češi toužili po samostatnosti a nechtěli s Rakouskem mít nic společného.
Na Slovensku se na to lidé dívali jinak. Byli příliš zdomácnělí v Uhersku, a tak pro některé bylo překvapivé, že by měli mít samostatnost. Ale jen pro některé, ne pro všechny.
Lidovky.cz: Co nám zůstalo ze společného státu a domluvíme se ještě? Slýchám, že mládež už slovensky nerozumí.
I já to pravidelně slýchám. Ale když jezdíme do Čech hrát, tak to necítím, nepotřebujeme překlad ani titulky, lidé nám rozumí a baví se a možná i víc než na Slovensku. Překvapují mě názory, že mladí Češi nerozumí slovensky, nedokážu to posoudit, nemám na to důkazy. Možné to je, jsou to jiné jazyky, i když velmi blízké. Ale pro nás Slováky je česká kultura stále živě přítomná.
Lidovky.cz: Ale ono je to i obráceně, hodně slovenských umělců v Česku pracuje a jejich tvorba je tady vděčně přijímaná.
To určitě, ale pokud jde o vnímání kultury, Slováci vždy víc vnímali českou kulturu než Češi slovenskou a to trvá.
Lidovky.cz: Tak třeba v divadle jako by k žádnému rozdělení ani nedošlo. Vzpomínám na první léta po oddělení, kdy každé hostování slovenského divadla bylo demonstrací vzájemnosti, hlediště stála jako jeden muž...
Takové vřelé přijetí jsem sám několikrát zažil. Když jsme s naším divadlem počátkem devadesátých let hráli v Praze Cyrana, probíhalo to stejně, jak popisujete. Bylo to nezapomenutelné, ale české publikum přijímá slovenské divadlo stále velmi dobře.
Lidovky.cz: Co tedy Čechy a Slováky dnes spojuje?
Minulost, to dobré i špatné, to, co jsme spolu zažili, se nedá vygumovat. Nás slovenské evangelíky spojuje i biblická čeština, kterou jsme se modlili do roku 1960, mezi českou kulturou a slovenskými luterány fungovaly opravdu silné kontakty.
Lidovky.cz: Co myslíte, mohli bychom se ještě někdy spojit v jeden státní celek?
Ať už řeknu ano, nebo ne, ani jedna z těch odpovědí nebude tak autoritativní, aby tomu někdo uvěřil, kdo to dnes může vědět. Spojení už jsme v EU, jen vy máte koruny a my eura. Ale ta přirozená a pozitivní pouta, která existovala mezi Čechy a Slováky, jsou určitě silnější než například mezi Slováky a Poláky. A ta se rozdělením nemohla ztratit.
Lidovky.cz: Když jste zmínil Evropskou unii, ta už delší dobu žije problematikou migrantů. Jaký je váš názor na celou tuto problematiku?
Migranti, to je velmi dobré téma pro všechny politiky u nás i ve všech ostatních zemích. Tito politici nás chrání před migranty, kteří stále nepřicházejí, protože směřují do Německa nebo do Francie. Politici, kteří nás emotivně stále varují před migranty, by si možná mohli položit otázku, proč migranti nechtějí zůstat v Česku a na Slovensku. Takto dělat politiku je upřímně řečeno svinstvo. Samozřejmě že lidé se hned leknou, když se jim poví, že se na ně valí nějaké hordy, to máme v sobě už z dob tureckých nájezdů.
Lidovky.cz: Co by tomu všemu asi řekl váš dlouholetý kolega a přítel Július Satinský?
Julo měl podobné názory jako já, my jsme si, pokud šlo o politiku, velmi rozuměli. Julo byl silný antikomunista, a to už za komunismu. A to je třeba podtrhnout, protože když komunismus padl, poznali jsme hodně antikomunistů. Měl silné demokratické cítění, i když říkával, že je monarchista, takže jsem přesvědčený, že by se na tyto věci díval podobně jako já.
Lidovky.cz: Chybí vám?
Samozřejmě že mi chybí, někteří lidé jsou nenahraditelní, i když vy máte takové přísloví, že každý je nahraditelný.
Lidovky.cz: S tále – a zdá se, že i rád – hrajete divadlo; doma na Slovensku, hostujete i v Česku. Mnozí vaši vrstevníci říkají, že už je divadlo otravuje, že to vyžaduje disciplínu. Jak to máte vy?
To jsou takové řečičky těch, kteří se mají dobře. A když se lidé mají dobře, tak nadávají, že by se chtěli mít líp. Kdyby jim někdo zakázal hrát, tak budou nešťastní. Když člověk celý život dělá divadlo, je na to zvyklý. A že při tom nadává, není třeba brát vážně. Když vyjdu na jeviště, něco povím a lidé zareagují, v mém případě smíchem, to je takový pocit, kvůli kterému má smysl ještě žít.
Lidovky.cz: Přiznal jste, že máte vrozenou uzavřenost. Jak to jde dohromady s veřejným vystupováním?
Sám to nechápu, jsem absolutní introvert, vůbec nejsem člověk, který by ve společnosti hrál prim a všechny bavil. Julo Satinský takový byl, dokonce když ve společnosti zavládlo na chvíli ticho, měl pocit viny a potřebu, že to musí nějak překlenout. Já takový nikdy nebyl. Pro mě jít na jeviště znamenalo zlomit trému, kterou mám sice pořád, ale už ne tolik jako zamlada.
Lidovky.cz: Máte ještě nějak nesplněné přání, pokud jde o divadlo?
Ani ne, možná že ještě jedno dvě představení udělám. Blíží se mi osmdesátka a myslím, že v takovém věku by byla otázka slušnosti, když už ne umřít, tak aspoň přestat hrát divadlo.
Lidovky.cz: Picasso si ještě v osmdesáti pořídil dítě…
Tak to já skutečně neplánuju. Víte, ve stáří to bývá tak, že buď vám slouží hlava a tělo ne, nebo naopak, nevím, co je lepší. Když neslouží hlava, tak to trápí ostatní, vám to může být jedno. Ale určitě nevěřím těm, kdo tvrdí, že stáří je krásné a že se na něj těšili. To je velká blbost, stáří je hrozná věc.
Lidovky.cz: V určitém věku se lidé baví jen o nemocích a kdo umřel.
To je ono, přítelkyně, která žije ve Švédsku, mi vyprávěla, že slavná spisovatelka Lindströmová má partičku přátel vyššího věku, a když se sejdou v cukrárně, tak třikrát vykřiknou smrt, smrt, smrt. A už víc nemluví o chorobách ani o smrti. Mám další kamarádku, která se ráno vzbudí, sedne si na postel a řekne si – panebože, to je mi dnes dobře. Jsou zkrátka různé triky, jak přežít.
Lidovky.cz: Pojďme od smrti ještě k té naší neexistující republice. Co bychom si měli vzájemně popřát do další stovky?
Aby fungovala demokracie, to je velmi důležité, zvlášť teď, když lidé tento systém začínají podceňovat. A to je hlavně na politicích, aby jim stále vysvětlovali, jaké přednosti demokracie má. Lidé by si měli uvědomit, jaká je cena svobody, protože když ji máte, přestanete o ní přemýšlet, a dokonce si jí i přestanete vážit. Vážíte si jí, když ji nemáte, a my ji máme, tak bychom na to neměli zapomínat. Máme se tak dobře, že jsme rozmazlení, a to je velké nebezpečí a tomu se musíme ubránit.
