Příběh rodové posloupnosti několika žen se odehrává v Československu, akcentovány jsou především krizové momenty našich dějin, únor 1948 a srpen o dvacet let později. Titul ne nadarmo vyvolává asociaci na biblickou Maří Magdalénu, hrdinky milují upřímně, ale z hlediska veřejného mínění vždy „nesprávně“, což rozhodujícím způsobem také ovlivňuje politická situace v zemi.
LENKA HORŇÁKOVÁ-CIVADE, DAVID KOŠŤÁK: MARIE A MAGDALÉNYRežie: Jana Kališová Scéna: Nikola Tempír Kostýmy: Anna Forstová Hudba: Daniel Šubrt Dramaturgie: Olga Šubrtová Jihočeské divadlo České Budějovice, česká premiéra 18. 2. (psáno z reprízy 15. 3.) |
Tak Magdaléna (Teresa Schell) těsně před únorovým pučem otěhotní s Josefem (Pepa Honzík), synem farmáře, u něhož sloužila, mladík po letmé letní známosti odjíždí pokračovat ve svých studiích ve Vídni. Magdaléna se i pod vlivem neutěšené existenční situace provdá za bezcharakterního komunistického arivistu Jana (Tomáš Drápela), který později svou nevlastní dceru Libuši (Eliška Brumovská) znásilní poté, co ji přistihne se sovětským okupačním vojákem Viktorem (Dan Kranich).
S muži i dětmi to měla komplikované také první v řadě trpitelek Marie (Věra Hlaváčková), která však vyrostla v neohroženou matku i babičku (den předtím, než má být „znárodněna“ její kráva pro vznikající zemědělské družstvo, zvíře raději zastřelí). Ve značně komplikované fabuli není Magdaléna jedinou matkou, která přivede na svět nemanželského potomka.
Zjitřená paměť
Scénickou realizaci režisérky Jany Kališové (román zdramatizoval David Košťák) výrazně charakterizuje aktivní jevištní točna, na každý další výstup, ohlašovaný měsícem a letopočtem, se pootočí skelet venkovského stavení. Na výsledném tvaru se tím pádem výrazně podepsal scénograf Nikola Tempír, té dynamiky je možná až přespříliš, někdy vzniklá prostorová dispozice překryje drastičtější výjevy.
Inscenace navíc trpí tím, že poněkud zašmodrchaná fabule s další řadou motivů, jakými jsou nemanželské děti, náhle odhalené či ne zcela přiznané rodinné vazby, diváka zahltí. Co v knize může působit jako šťavnatě rozvětvená sága, to na jevišti hrozí ve dvou hodinách čistého času nepřehledností. Inscenace přibližuje některé dějinné ukazatele až čítankově přístupně, to když se třeba po dramatickém rodinném dialogu ozve z rádia pověstné Gottwaldovo „Právě se vracím z Hradu“.
Na druhou stranu asi jenom pamětník se zorientuje v situaci z řeznictví, kdy je nepříliš jasně a stručně „komentován“ Dubčekův uplakaný projev po návratu z Moskvy v šedesátém osmém. Herci ve výrazné většině předvádějí solidní výkony (především představitelé podstatných rolí Věra Hlaváčková, Teresa Schell a Tomáš Drápela). Politický rozměr díla je nepochybně záslužný, motiv vztahu s posrpnovým okupantem se zatím, alespoň pokud vím, na jevištích neobjevil, přesto v dojmu z jihočeské novinky převažuje pocit pikantní šarády. Jitří-li jevištní dílo navíc alespoň trochu historickou paměť (a z reakcí publika na repríze se mi jevilo, že snad ano), tím lépe.
