130 let
Věcná, ironická i nostalgická. Marie Durnová jako Magdalena v Topolově...

Věcná, ironická i nostalgická. Marie Durnová jako Magdalena v Topolově monodramatu. | foto: KNIHOVNA VÁCLAVA HAVLA/ONDŘEJ NĚMEC

Recenze

Plastický obraz lidské samoty. V Topolově monodramatu Stěhování duší září Marie Durnová

Kultura
  •   17:00
Monodrama Josefa Topola Stěhování duší nastudoval v brněnském Národním divadle Štěpán Pácl s Marií Durnovou. Její stále doufající Magdalena je impozantní herecký výkon, jímavý i zábavný, stvořený z mnoha protichůdných plošek, které se skládají v plastický obraz lidské samoty. Inscenaci nyní uvedla Knihovna Václava Havla v Praze.

V osmdesátých letech psal Josef Topol hry, které nemohly být uvedené, a jednou z nich bylo i monodrama Stěhování duší, které se československé premiéry dočkalo až v listopadu 1990. V režii Ladislava Vymětala v Městských divadlech pražských to byla skvělá příležitost pro Jaroslavu Adamovou, ale ani její ztvárnění nezlákalo mnoho hereček, aby šly v jejích stopách. Všeho všudy se hra uvedla ještě třikrát. 

Až nyní se osmdesátiminutového drásavého monologu nezalekla Marie Durnová a pod vedením Štěpána Pácla vytvořila postavu stárnoucí a opuštěné Magdaleny s nesmírnou empatií a v mnoha jemných odstínech vědomého sebetrýznění, od líčené rozjařenosti přes věcnou ironii až k vulgárnosti, kterou si dodává odvahu.

JOSEF TOPOL: STĚHOVÁNÍ DUŠÍ

Režie: Štěpán Pácl

Dramaturgie: Barbara Gregorová

Scéna a kostým: Michal Spratek

Národní divadlo Brno (Malá scéna Mahenova divadla), premiéra

18. 9. 2020, Knihovna Václava Havla Praha, 17. 1. 2022

Magdalena, někdejší tanečnice, žije v jakési opuštěné prázdnotě, v nehostinném suterénním bytě mezi krabicemi a kufry připravenými na stěhování, její životní prostor je čekárna na vysněný lepší život. Je to žena nejistá a poznamenaná a před divákem se odvíjí něco jako její životní bilance. Je sama jen se svými myšlenkami, i když za zdí na ni pravidelně bouchá sousedka, od této skutečnosti, ale také od poznámky v textu se odvíjí i hudební doprovod. Hereččin monolog doprovázejí údery bubnu a v pravé chvíli jako výkřik duše jen krátce zazní hlas houslí (Jannis Moras).

Páclova inscenace je pokorná k básníkovu slovu, nevymýšlejí se tu žádná ozvláštnění, pečlivě se dbá, aby text zazněl ve své naléhavé obnaženosti. Aby tvar inscenace byl čistý a depresivní, atmosféra hry se nenásilně obrušovala směšností. Topol ve Stěhování duší rozvíjí svá témata, Magdalena hledá lásku, ale ta jí uniká. Uvědomuje si, že ji čeká samota a smrt, ale dělá všechno, aby obojí přemohla. 

Inscenaci se také podařilo pocitově evokovat jakési bezčasí, v němž se monolog odehrává. To mělo samozřejmě jasný smysl v době vzniku hry, milenec Robert emigroval a Magdalenu opustil, je někde, kam za ním nemůže, a píše vyhýbavé dopisy. Ona je zakletá nejenom do své letargie, ale i do divné doby. A ta divná doba může být klidně i dnes, je jen jinak nepřátelská a odcizená.

Scénické řešení z Malé scény Mahenova divadla se šikovně podařilo přenést do přízemního sálu Knihovny Václava Havla, kde zafungovala i nastálo umístěná stěna s knihami. Jevišti vévodil ušmudlaný ušák, Magdalenin trůn, jinak už jen pár zaprášených krabic, pomačkané papíry, poházené cigarety a jiné odpadky. Okna zakrytá dřevěnou roletou, pocit hermeticky uzavřeného prostoru jen podpořily. 

Marie Durnová se nespoléhá na žádná velká gesta, modeluje svou Magdalenu civilně a s výraznou sebeironií. Vstoupí na scénu v umaštěném županu a s hrnkem, jehož obsah při první litanii máchnutím ruky vylévá, tahá za sebou napůl svlečené punčocháče. Je bláznivě rozjařená, pak vzteklá, za chvíli nadřazená a opět přichází pád do smutku.

K invalidní sousedce Alžbětě za zdí je jízlivá a drsná i posměšná, ale jako by útočila sama na sebe, na svou úzkostně udržovanou naději, o které dobře ví, že je nesmyslná. Do určité chvíle si dokáže všechno obhájit, unášet se sněním, tančit se starým průhledným negližé, ale s postupujícím časem se zvolna odevzdává, přestává předstírat sama sobě.

A mezitím se odvíjejí úžasné mikrosituace – třeba až klaunsky dokáže rozvést drobnou lapálii s nalezenou jehlou, přehnaně se nalíčí, namaluje si výrazné obočí a rudé rty, což její závěrečné rezignaci dodá groteskní podobu. Ale ani ta není definitivní, Magdalena se jako většina lidí naděje nikdy nevzdá.

Autor: Jana Machalická