Před dvěma roky dánský tvůrce šokoval v Cannes snímkem Antikrist. Letos si své porovokace schoval na tiskovou konferenci. Sama jeho novinka ovšem nijak skandální není, Trierovi se i tak nedá upřít snaha přijít s něčím novým.
Lars von Trier s Kirsten Dunstovou a Charlottou Gainsbourgovou
To, že svou vizi konce světa - ve finále jeho filmu se Země srazí s jinou planetou - pojmenoval Melancholie, je příznačné (nejenom proto, že ve filmu se stejně jmenuje i to zkázu přinášející nebeské těleso). O melancholickém životním pocitu autor také mluví jako o svém základním.
ČTĚTE O TRIEROVĚ SKANDÁLU S HITLEREM |
K tématu nepřistupuje přes okázalé efekty, jak je zvykem, ale přes jednoduchý náčrt příběhu, který je spíš záminkou k budování atmosféry smíření i smutku zároveň, odstínění pocitu melancholie. "Trápení je vždycky víc než radosti, to jsou vždycky jen momenty, zatímco smutek trvá," říká Trier. "I když si užíváte jarní den, je to také svého druhu melancholie."
Melancholie
Film je rozdělený do dvou kapitol. V první jako by Trier rekapituloval svět a ukazoval jeho vyprázdněné společenské rituály a role, na nichž stojí. Nevěsta Justine (Kirsten Dunstová) se během svatební hostiny snaží hrát, co se od ní žádá, ale čím dál víc se přitom od společnosti vzdaluje, na rozdíl od jiných je ale jediná v kontaktu sama se sebou. Jako by Trier hořce konstatoval, že nejde skloubit obojí, být akceptovaný i být sám sebou.
V druhé části se pak pozornost filmu přesouvá na Justininu sestru Claire (Charlotte Gainsbourgová), v okamžiku konce světa najednou zranitelnější než Justine, kerá ho přijímá s klidem. Trier natočil v něčem konvenčnější film, než je u něj obvyklé. Role jsou v Melancholii jasně dány, je ve filmu výrazově oproštěný, vyzrálý, uhlazený, ale tím obnaženěji předestírá, o čem vypráví, a dává tak i velmi otevřený prostor divákovi.
Umělec
Festival v Cannes se přehoupl už do druhé poloviny a i letos v hlavní soutěži dominují snímky spíš trudnomyslné. Jedním z mála pozitivních filmů je francouzský snímek Umělec režiséra Michela Hazanaviciuse. Je to pocta němému filmu natočená černobíle a bez zvuku, jen s vysvětlujícími nápisy a prostým příběhem po vzoru němých filmů, s humorem, lehkostí a energií, již dokáže přenést na diváka.
Výjimku mezi festivalovými chmurami představoval i velmi rozporně přijatý Strom života amerického klasika Terrence Malicka. Dá se mu určitě leccos vytknout, ale to, jak dokáže zpřítomnit okamžik v jeho prchavosti či dětské vnímaní, s citlivostí, přesností, detailností, ale zároveň s nesmírnou poezií, je prostě jedinečné. Nikdo tak jako Malick nedokáže zachytit vzpomínku v barvě, chuti, v její živosti i nostalgii. Jeho táhlý pohled na život, z něhož zbývají jen střípky, je navíc emocionální zkušeností, s níž se dá propojit.
Dům tolerance
Dosavadní průběh soutěže potvrdil i to, že někteří režiséři si ze svého stylu vytvářejí značku, pod níž natáčejí jen různé variace téhož. To je případ Kluka na kole bratří Dardenneových a filmu Odstup, satane Bruna Dumonta. Pozoruhodnější byl snímek Betranda Bonella Dům tolerance. Je o nevěstinci z přelomu století založený na pečlivých historických rešerších. Téma přibližuje důsledně z pohledu prostitutek, film vypráví o jejich každodennosti, ale i existenčních problémech, pocitech. Neukazuje je jako oběti, ale realisticky přibližuje, co jejich profese obnášela. Film, kde je erotika hlavním artiklem, je tak přirozeně neerotický.
