Lidovky.cz: Hubert a Hugo – kde se vzali? Táta a syn, vášniví horolezci...
Hubert s Hugem se zrodili v mojí hlavě ještě v dobách základní školy. Tehdy jsem byl silně pod vlivem Divadla Járy Cimrmana, což jsem dodnes, a chtěl jsem mít podobně fantastického detektiva, jakým byl inspektor Trachta. V roce 2016 jsem je jen vytáhl ze šuplíku, oprášil a z detektivů udělal horolezce. Je to takový normální příběh geneze komiksových hrdinů.
Lidovky.cz: Chodíte rád po horách?
Mám hory radši než moře, tedy pokud se lidé stále ještě dělí na tyhle dvě skupiny. Ale víc než hory mám možná rád lesy a třeba pískovcové skály. A zříceniny hradů. Nesmím opomenout řeky a říčky, brody a mostky, taky rozhledny...
Lidovky.cz: Ta obálka vaší knížky je jako z Hergého Tintina. Koho měli Hubert s Hugem výtvarně a literárně za sudičky?
Příběhy Huberta a Huga si berou inspirace nejen z Tintina, ale taky z Indiany Jonese, Rychlých šípů, Kačeřích příběhů nebo Simpsonů. Snažím se tam na základě jednotlivých příběhů vybudovat fungující, konzistentní svět. Největší problém je s plynutím času, protože pravděpodobně nemůžu nechat své postavy stárnout, ale zároveň je nemůžu nechat zaseknuté v jednom období.
Lidovky.cz: Podobný problém má víc než půlstoletý Čtyřlístek, kde vaše komiksy vycházely původně. Má pro vás ten žurnál ještě něco ze svého někdejšího kouzla, nebo už jen zoufale jede setrvačností?
Čtyřlístek je samozřejmě moje srdeční záležitost. Jsem vděčný za to, že mám možnost být jeho součástí, a zároveň si myslím, že v současnosti publikují na jeho stránkách zajímaví a šikovní autoři. Ono někdejší kouzlo se už asi vrátit nemůže, ale pro mě je důležité odvést co nejlepší práci a potěšit čtenáře.
Lidovky.cz: V komiksech si obyčejně realitu prodlužujete bujnou fantazií, výlety do jiných časů, jiných světů. Skutečnost je nuda?
Skutečnost není tak doslova nuda, má taky svoje kouzlo a parádní momenty. Ale obecně nepíšu a nekreslím příběhy proto, abych zabavil sebe, ale abych zpestřil život čtenářům. Sám, když potřebuju utéct z šedi běžné reality, konzumuju světy jiných tvůrců a tvůrkyň na poli komiksu, filmu a videoher.
Lidovky.cz: Vedle autorského komiksu ilustrujete, například knihy Michala Viewegha, Martina Vopěnky, Marky Míkové, Petry Hůlové... Podle čeho si autory vybíráte? Nebo jde vždycky o zakázky?
Autoři si v prvé řadě vybírají mě. A já jsem jim za to vděčný. Nejsem příliš vybíravý: pokud se mi líbí synopse příběhu a zároveň mám čas, tak na to kývnu. Většinou ilustruji dětské knížky, můj styl se k tomu nejspíš hodí nejlíp.
Lidovky.cz: Je náročnější ilustrovat cizí text než ten vlastní?
U ilustrování cizího textu člověk nemusí tolik přemýšlet, protože všechno, co potřebuje vědět, má napsané v textu knihy, kterou je jen nucen si přečíst. To při kreslení vlastního komiksu se mi často opravdu vaří mozek, když vymýšlím zápletku nebo řešení nějakého klíčového problému. Nejčastěji mě vymýšlení chytne přesně ve chvíli, kdy si lehnu do postele. A pak dvě hodiny koukám do tmy a zamyšleně se převaluju. Možná bych to měl dělat jinak, ale na druhou stranu toho před spaním nejvíc vymyslím, protože mě nic nerozptyluje. Jen to pak nesmím do rána zapomenout...
Lidovky.cz: Co vás vůbec přivedlo ke komiksu?
Asterix, Šmoulové, Čtyřlístek, Kája Saudek – a můj bratr. To všechno a dětská knihovna. A pak ta touha vyprávět kreslené příběhy. On tehdy nebyl žádný YouTube ani TikTok. Kdyby byly, určitě tam přidávám jedno video za druhým. Tenkrát jsem akorát začal kreslit komiksy, protože – co si budeme říkat – komiks je takový nízkonákladový animovaný film, u kterého se ale základní postupy naučíte už jen tím, že čtete komiksy jiných autorů. Všeobecně mě bavilo tvořit něco, co mělo příběh, takže jsem na kazeťák točil rozhlasové hry a pořady. A když jsem nekreslil, tak jsem aspoň psal povídky.
Lidovky.cz: Jak pracujete? Nejdřív příběh vidíte, zjeví se vám postavy a kulisy, nebo vám hlavou běží dějová linka?
Často to začíná tak, že mám jeden motiv. Může to být něco, ať uvedu příklad, jako že si představím, že ve vraku letadla někdo sjíždí divokou řeku. Ta představa se mi zalíbí, protože v tom cítím potenciál zaujmout čtenáře něčím neotřelým. A pak na to začnu postupně nabalovat příběh tak, aby to mělo začátek a konec. Aby dávalo smysl, že hlavní hrdinové sjíždějí řeku ve vraku letadla, a ne na čemkoliv jiném.
Začnu řešit, jak to celé provedu, aby to bylo uvěřitelné v mezích komiksu. A tak dál, až se z těch jednotlivých dílků stane celá příběhová mozaika, která drží pohromadě. A jindy to může být něco jiného, třeba obyčejný domácí úklid. V tu chvíli mi začne v hlavě naskakovat spousta absurdit, ke kterým může dojít. Problém je, že někdy to jde samo, a někdy to moc nejde, protože nemůžu přijít na to, jak udržet vrak letadla na hladině, když je plný děr. Ty díry nějak musím zalepit. A to myslím jak ty skutečné, tak ty příběhové.
Lidovky.cz: Kreslíte v ruce, nebo rovnou do computeru?
Poslední dva roky kreslím téměř výhradně digitálně, nikoli však na počítači, ale na iPadu, za pomoci Apple pencil a aplikace Procreate. Fantasticky to zrychlilo a zpříjemnilo moji práci: nemusím gumovat, nepotřebuju skenovat, můžu si to vzít kamkoli s sebou. V poslední době vidím okolo sebe, že se z toho stává celkem trend, víc a víc kreslířů si tenhle způsob práce oblíbilo a nedá na to dopustit. Dostal jsem se na úroveň, že když vidím někoho s iPadem v kavárně, osmělím se a hned se sektářsky ptám, jestli na tom i kreslí, případně šířím dál své zkušenosti. Myslím si, že by mě za to měli pánové z jablečné společnosti královsky platit. Mimochodem díky tomu můžu kreslit i vleže v posteli. Prostě fantazie!
Lidovky.cz: Kde se vzal váš pseudonym Nikkarin?
Když je vám šestnáct, píšete fantasy příběh a náhodně tam nějak pojmenujete svého hrdinu, aby to znělo jako že cool. A pak to jméno používáte v různých počítačových hrách v online i offline světě. A táhne se to s vámi tak dlouho, až si z toho vytvoříte pseudonym. Teď je mi čtyřiatřicet, všichni mě tak znají a já mám pocit, že na rebranding je pozdě. Ale aspoň se to dobře hledá na internetu.
