(Ne)strašení Bílým pánem. Nápaditá ostravská inscenace má aroma nostalgie

Ikdyž si naše divadla tu a tam připomenou některou z dětských oper Jaroslava Křičky (Ogaři, Psaníčko na cestách), z povědomí se zcela vytratilo, jak populární byla ve třicátých letech minulého století jeho opera Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší. Fotografie v informačně hutném programu k ostravské inscenaci dokládají, jak po brněnské premiéře v roce 1929 tato opera na libreto Jana Löwenbacha a textově upravená Maxem Brodem dobývala i zahraniční scény. V roce 1931 Breslau, v roce 1932 kromě Ostravy Nové německé divadlo, Lipsko, Vídeň, pak pražské Národní divadlo (kde se však nelíbila), následovaly Antverpy (1934) a Plzeň (1937). Pak ale svět ovládlo válečné běsnění a Bílý pán upadl v zapomnění podobně jako spousta dalších děl operního kvasu meziválečných let.

Česká varianta Strašidla cantervilského

Jaroslav Křička zde v polystylovém vření dokázal vyhmátnout atraktivitu revuální a kabaretní taneční hudby, jazzu, ale i filmu pro „tradiční“ žánr opery (připomeňme Kurta Weilla, Ernsta Křenka a jejich parodické „zeitopery“ na náměty ze současnosti, ale i Bohuslava Martinů). Výsledný tvar osciluje mezi operou, operetou a kabaretem. Křička spojil smetanovskou romantickou operu s folklorem, taneční hudbou 20. let a poevropštěnou verzí amerického jazzu. Instrumentaci symfonického orchestru obohatil nejen o saxofony, banjo a baterii bicích používaných v tanečních kapelách, ale také třeba o psací stroj s přesně rozepsaným rytmem pro údery a cinknutí posuvníku. Velké árie a ansámbly střídají svižné mluvené dialogy.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Taková stylová hudební koláž ale není v Bílém pánovi samoúčelná. Příběh podle povídky Strašidlo cantervillské Oscara Wildea k ní doslova vybízí. Wildeův satirický střet anglického tradicionalismu a amerického pragmatismu Křička posílil adaptací na české poměry s politickými narážkami, když o satalický zámek se strašidlem usiluje nejprve čerstvě odepsaný ministr, před kterým dá ovšem protřelý realitní makléř Goldscheider přednost rodince amerického vyslance.

Ta se však odvěkého strašidla nejenže nebojí, ale chce ho jako atrakci odvést do Ameriky, nebo aspoň pozvat na garden party diplomatického sboru a nesmyvatelné krvavé skvrny čistí patentovaným americkým přípravkem. Když půvabná americká dcerunka vysvobodí „Bílého pána“ z jeho údělu strašit a on může spočinout na hřbitově, pro Američany přestane být zámek zajímavý. A protože exministr (v ostravské verzi se jmenuje Bureš) je už zase u vesla, realitní makléř si mne ruce nad několikanásobnou provizí. A jak se na operu sluší, nechybí ani velké milostné téma mezi starosvětským majitelem zámku a svobodomyslnou dcerou amerického vyslance.

Ostravský inscenační tým i sólisté vyhmátli současný potenciál Křičkova Bílého pána s vkusem a elegancí bez nadbytečné parodie na straně jedné a sentimentální usedlosti na druhé. Dirigent David Švec má muzikální cit pro střídání stylů a pod jeho taktovkou získala opera hudební spád a švih. Ondřej Havelka mohl zúročit nejen své zkušenosti operního režiséra, ale i šéfa Melody Makers, souboru, který se zaměřuje právě na období evropského swingu 30. let. A inscenaci rozehrál nejen těmito tanečními styly, ale prvorepublikovou noblesou, satirou a přesně dávkovanou ironií. Scéna Martina Černého na točně umožňuje střídání místností satalického zámku – s jídelnou, kde se odehraje i ping-pongový match, knihovnou, kde se zjevuje duch, a ložnicemi. Módu třicátých let půvabně připomněly kostýmy Jany Zbořilové. A členy inscenačního týmu neobvykle rozšířil pro trikové efekty také kouzelník Petr Kasnar.

Sólisty se podařilo vybrat s přesností typů pro film. Josef Moravec byl jako majitel panství nyvým „prvním milovníkem“ `a la Oldřich Nový, když dlouho marně usiloval o feministicky povýšenou dceru amerického vyslance v jiskřivém podání Doubravky Součkové. Subretním pendantu k hlavní milenecké dvojici „vystřihli“ i taneční čísla služebné Andulky a amerického černošského sluhy Boba Denisa Bílá a Václav Čížek. Martin Gurbaľ si jako americký vyslanec pohrál nejen se svým hutným basem, ale i s americkým přízvukem češtiny a Jana Horáková Levicová coby jeho manželka starostlivě aplikovala léčebný čaj strašidlu v podobě bezhlavého rytíře nejen do useknutého krku, ale i do úst hlavy spočívající na klíně. Jiří Hájek se od svého majestátního vstupu Ducha hraběte Kazimíra s existenciální hamletovskou otázkou musel vyrovnávat s tím, jak těžké je strašit, když se nikdo nebojí. Spektrum dalších výrazných typů obohatila Anna Nitrová o nadrzlého pubertálního výrostka Cedrika s bravurním čistícím songem ve stylu black-bottomu.

Bez znalosti Křičkovy původní partitury ale těžko soudit, jestli by švihu a rozpustilosti komické opery nepomohly přece jen ještě další škrty. Nicméně dlouhodobé úsilí ředitele ostravského Národního divadla Jiří Nekvasila uvádět opomíjené opery bylo korunováno úspěchem. Nápaditá ostravská inscenace Bílého pána má nostalgické aroma „filmu pro pamětníky“, nicméně nastavila pátravé zrcadlo současnosti, kdy dnešní skladatelé tak obtížně hledají výrazové prostředky a témata pro soudobou „zeitoper“. A ti, kterým se to daří (Martin Srnka, Ondřej Adámek), uplatní své opery často jen v zahraničí – nebo na festivalu NODO / Dny nové opery v Ostravě. Tolika zahraničních uvedení jako Křičkův Bílý pán však nedosáhl nikdo z nich.