Není kopie jako kopie. Výstava Falza? Falza! ukazuje, proč je někdy ošemetné věřit odborníkům

Nová expozice přehledně ukazuje, jak, kdy a za jakým účelem kopie, varianty či falza vznikají, jaký je mezi nimi rozdíl. V mnoha případech může jít o legální vytváření kopií, například pro výzdobu oltářů v kostelích, které někdy nejsou dostatečně zabezpečené a nelze riskovat jejich krádež. Kopie vznikají také na uměleckých školách, kde byly a dodnes jsou běžnou součástí výuky. Něco jiného je ovšem záměrné vyrábění falz za účelem podvodu, kdy se mají zaměnit za originály obrazů či soch umělců, které často dosahují astronomických cen.

Znalci a laboratoře

Proto je nutné na trhu s uměním, především v aukčních síních, nabízená díla pečlivě prověřovat, k čemuž existují nejrůznější metody. V první řadě je nutné, aby pravost děl posuzovali skuteční odborníci na daného autora, uměleckou skupinu, směr nebo období. To však tam, kde dojde k pochybnostem, nemusí stačit, a tak je nutné přikročit k dalším metodám. Pak se o vyjádření požádají restaurátoři, kteří umí posoudit druh plátna, papíru a také barev, protože tyto materiály jsou vždy pro určité období či místo vzniku charakteristické. Někteří falzifikátoři jsou ovšem tak znalí technických postupů a tak schopní v napodobení určitých stylů, že i přesto je nesnadné rozeznat skutečný originál.

Ve Šternberském paláci jsou k vidění různé typy invazivních i neinvazivních způsobů zkoumání. K těm neinvazivním patří záření, které odhalí strukturu díla a jednotlivé vrstvy (rentgen, gama radiace…). Užívá se například radiografie, fotografie při různém zvětšení a samozřejmostí je důkladná prohlídka. Nejdříve jde tedy o metody, kterými se dílo neporuší. Když to ale nestačí, musí se přikročit k technicky náročnějším a pro dílo již ne tak přívětivým metodám, díla se musí přesunout do laboratoře, kde se z nich odeberou vzorky.

Kurátorka výstavy Olga Kotková spolupracovala s mnoha dalšími odborníky a předními institucemi, aby mohla shromáždit tak rozsáhlou kolekci originálů ve spojení s autorskými či dílenskými variantami a kopiemi, které mohou vznikat v různých obdobích, často s odstupem mnoha desetiletí nebo staletí. Falza tedy nevznikají jen v současnosti, ale bylo možné se s nimi setkávat už od dob renesance. Může se ovšem také stát, že původně s poctivým úmyslem vzniklá kopie se později zneužije nebo se dokonce mylně považuje za originál.

Každý si při tak obrovském množství příkladů může na výstavě udělat představu, jak přesvědčivé mohou být kopie a jak zaměnitelné jsou i varianty nebo falza. Setkáme se tu s originály i kopiemi takových mistrů, jako byli Peter Paul Rubens, Raffael Santi, Frans Hals, Albrecht Dürer a z pozdějších dob například Auguste Rodin, Jakub Schikaneder nebo Jan Zrzavý a další. Jako příklad kopie bez zlého úmyslu poslouží portrét Ambrogia Spinoly od Petera Paula Rubense. Originál i kopie pocházejí z Nostické sbírky. Kopii tedy nechali vytvořit původní majitelé, určení doby jejího vzniku se s pokrokem techniky změnilo a upřesnilo, přesněji se dílo podařilo datovat až při restaurování v roce 2007, ale stále není znám důvod vzniku této kopie. Dalším zajímavým příkladem je falešný obraz Leonarda da Vinciho, nahá varianta Mony Lisy s názvem Mona Vanna nuda, který zřejmě namaloval Joos van Cleve z Antverp. Malbu získala Národní galerie v roce 1951 ze starožitnictví Antikva, kam se dostal z majetku šlechtice Jindřicha Beaufort-Spontiho.

Na současných aukcích patří k nejžádanějším artiklům díla české moderny a i ta pochopitelně lákají falzifikátory. Asi před osmi lety na Moravě operovala skupina, která vyrobila desítky padělků známých českých umělců, mezi nimi například i Jana Zrzavého. Padělatel byl velmi zručný a uměl napodobit i motivy, které si sám odvodil. Tato díla na výstavu zapůjčil Kriminalistický ústav, který je zakoupil jako studijní materiál.

Diváci mohou také nahlédnout do restaurátorské dílny a udělat si rámcovou představu o tom, v čem práce restaurátorů a dalších odborníků v laboratořích spočívá. Z dějin známe, že někteří padělatelé dosáhli takového mistrovství, že zmátli i věhlasné odborníky. Ti pak v některých případech nechtěli při své ješitnosti přiznat, že se zmýlili, a snažili se ostatní přesvědčit, že mají před sebou skutečný originál.

Falza se dostala i do významných sbírek, kdy je poradci nedokázali nebo dokonce neměli v úmyslu odhalit. Zřejmě nejslavnějším falzifikátorem se stal holandský malíř Han van Meegeren, jehož původní tvorby si odborníci ani trochu necenili. Řekl si, že jim ukáže, a to se mu také podařilo. Tak dokonale napodobil styl slavného nizozemského malíře Vermeera, že jeho údajný obraz Kristus a cizoložnice si pro své sbírky v roce 1943 zakoupili nacisté. Před odsouzením poválečnými soudy za kolaboraci ho zachránilo, že se mu podařilo prokázat, že šlo o podvrh, protože veřejně odhalil svou metodu. Navíc získal popularitu za to, že Němce napálil. Přitom před soudem svědčili historici umění, kteří tvrdili, že jde o originál. A pak věřte odborníkům.