S aktuálním albem je tu neodbytný pocit, že tohle jste někde už slyšeli. Jenže než u jednoho motivu paměť vyloví kde, je tu už další. Problém je jasný – zatímco dříve tahle pestrost byla osvěžující a často i zábavná, tentokrát to pozitivní končí s vydařenou úvodní dvojicí a dál už album připomíná ze všeho nejvíc barový jukebox, který se porouchal a hraje jen úryvky osvědčených skladeb.
Pompézní nabubřelost
Láska ke Queen, letité inspiraci, kterou by i dříve zapírali jen těžko, se tentokrát proměnila v regulérní obsesi. Kdyby vyhlásili, že skladba United States of Eurasia, kde neslyšet Freddieho Mercuryho může jen hluchý, je předělávkou některé jejich zapomenuté a nově objevené písně, nedalo by nejspíš práci najít dostatečný počet těch, kteří jim skočí na špek.
A bohužel to není jediný případ. Slovo "vykrádání" je tu bez přehánění na místě.
O co víc kapela vytěžuje své oblíbence, o to méně je tu patrný jakýkoliv názor či přínos. Jako by dospěla do momentu, kdy neví, jak dál. Ztrácí se v balastu, opakuje se. Když se to hodí, s klidem přeskočí od líbivého, tanečně rytmického osmdesátkového diskotékového popu (Undisclosed Desires) k zdánlivě rockovým, ve skutečnosti značně sterilně zkresleným kytarám (Mk Ultra), aby následně propadla koncentrované pseudoněžnosti či zvukově pompéznímu velikášství.
Okamžiky, kdy do vybrnkávané klavírní romantiky zaznívají z povzdálí dětské hlasy (nebo to jsou hlasy velryb?), je jasné, že tahle deska se nezastaví před ničím. Třídílná "symfonie" v závěru s rozmáchlými syntetickými plochami a ukníkaným vokálem už nemůže snad nikoho zaskočit. Ideální doprovod do filmové scény s návratem ztraceného syna či již oplakaného hrdiny z války. Do uvěřitelnosti Radiohead, kteří se v podobném útočení na city často též vyžívají, to má ovšem daleko. Pocit marnosti převládá, chvílemi není daleko ani trapnost. A pak nemá dnes tolik bujet cynismus.
Perličky na dně
Čest skupiny zachraňuje titulní skladba The Resistance, melodický stadionový rock, dobře zaranžovaný a rytmicky funkční. V klasickém, minulými nahrávkami osvědčeném modelu pokračuje i úvodní Uprising. Naopak závěrečná, třídílná Exogenesis je nejspíš tím úplně nejzbytečnějším, co kdy Matthew Bellamy & spol. vytvořili. Kýč a klišé v koncentrované porci.
Muse se vůči místním posluchačům stále nacházejí v poněkud schizofrenním postavení – zatímco ve velké části Evropy jsou už v pozici mainstreamové hvězdy a headlinera velkých festivalů, u nás jsou stále ještě chápáni spíš jako cosi nezávislého a téměř menšinového.
Jejich novinka však naprosto rezolutně usvědčuje ze scestnosti tohoto pohledu – komerčnější přistup si už jen těžko lze představit. Najít tu cokoliv původního či překvapivého je mimochodem velmi obtížné i po zvukové stránce. Ale megalomanie a patetično tu tryská se silou prasklého požárního hydrantu.
Ze všeho nejpravděpodobnější se jeví, že Muse na své páté desce už zcela ztratili soudnost a i ty zbytky nadhledu, které měli. Ale vlastně proč ne, když pohled do žebříčků jasně hovoří o tom, že se najde dost takových, kteří jim to věří.
HODNOCENÍ LN
**I
Muse: The Resistance
Warner Music, 2009
