Novinka Činoherního klubu: Tři herečky, režisérova urna a velké nic

Hra rozvíjí jedinou situaci – na prázdném jevišti se sejdou tři herečky (v zákulisí zůstává ještě operní pěvkyně Mimi v podání Sáry Venclovské). Dámy Léna (Lenka Skopalová), Žíla (Veronika Žilková) a Iva (Ivana Uhlířová) se hodlají rozloučit s právě zesnulým režisérem – milovaným, ale ještě více nenáviděným. Všechny s ním pravděpodobně v průběhu let spaly, cítily se být jím cynicky využity a posléze odkopnuty, a přesto nikdy nepřestaly usilovat o jeho přízeň ao role v jeho inscenacích.

Uprostřed jeviště se tyčí urna s popelem, který dámy hodlají rozptýlit, což je samozřejmě zdrojem dosti předvídatelného černého humoru, jemuž ale tohle herecké trio umí dodat roztomilou jízlivost. Mudruje se, jestli popel nezadře hydrauliku otočného mechanismu, o urnu se později i zakopává, popele se vysype, Žíla si režiséra i šňupne. Debata nad tím, jak nenáviděného miláčka uctít, se velmi rychle dostane do polohy vzájemného špičkování, ironizování a shazování, odpovídající jakési obecné představě o herecké řevnivosti a naturelu.

Dramatické umělkyně dokazují jedna druhé fyzické nedostatečnosti, chabé vzdělání, špatnou techniku, nevybíravé metody získávání rolí. Samozřejmě že čas od času se objeví i aktuální narážky na konkrétní kolegy, poznámky, které nepochybně vznikly při zkoušení. Veronika Žilková a Ivana Uhlířová vypouštějí své jedovatosti s propracovanou štiplavostí a Lenka Skopalová zase sází na bohorovnou věcnost. Herečky také hojně citují pasáže z nejrůznějších her: od Ibsena přes Williamse až po Shakespeara, často proto, aby ukázaly, jak to ta druhá (třetí) zvrtala nebo pateticky přepískla. Tento poměrně rozsáhlý výlet po světové dramatice ale, zdá se, nemá překladatele – v programu je jako autor překladu uveden Matěj Dadák, ale ten nejspíš hru překládal ze slovenštiny do češtiny.

Zatímco dámy se stále dohadují, přichází se svou troškou do mlýna další režisérova oběť, operní pěvkyně Mimi (Sára Venclovská). Je zde zástupkyní žánru, který ovšem naše trojice neuznává (říkají jí kýčařka), ale postupně zjišťují, že její vášně a nenávisti jsou rovněž velkolepé a opravdové, a berou ji mezi sebe. Vzápětí se ukáže, jak nebohý režisér zesnul, a že to tedy rozhodně nebyla smrt pokojná.

A tady by hra asi tak po půlhodině mohla skončit, protože dál už se všechno jen opakuje a dámské šplechty rychle ztrácejí na své zábavnosti, jsou pořád na jednu notu. A že by se hra postupně proměnila v pronikavou studii duše hereček, o tom nelze ani uvažovat. Poslední třetina je pak skutečně jen mlácení prázdné slámy, do kterého se vejde všechno – čarodějnice z Macbetha, Tři sestry, Yoko Ono, Faidra i absurdně vyšinuté rozklady o konci Evropy, kterou vcucnou plastové ostrovy. Uměle natahované čekání na pointu, která praví, že my holky nakonec vždycky držíme při sobě, protože jsme přece ty herečky, nic nezachrání. Dokonce ani nepřehlédnutelná snaha aktérek stvořit z ničeho dramatickou situaci a udržet ji.

Urna na prázdném jevišti je text, který Činoherní klub odvádí do splavných vod, po kterých by neměl plout. Nejde o to, že se jedná o komedii, tenhle žánr naopak ve slavných dobách klubu měl svou vysokou kvalitu. Tím spíš bychom ale zde očekávali, že půjde o něco víc než o pošťuchování z dámských šaten.