Operetní Freud odhalující potlačené incesty. Jařabova inscenace má spád

Střední Evropa, přelom 19. a 20. století, přechod od tradičního k počátkům moderního, vyšší a střední společenská třída a přetvářka kryjící její nemocná místa – to jsou místa a témata, kterými se David Jařab v minulosti často zabýval, ať už to bylo v souladu s dramaturgickým zaměřením jeho několikaletého působiště – Divadla Komedie (například Havlíčkovy Petrolejové lampy) nebo třeba ve filmu (Vaterland, Hlava-ruce-srdce).

Zdá se tedy neuvěřitelné, že až teď došlo v jeho díle právě na Freuda a témata, která jeho analýzy lidských duší ve společnosti objevují. V tomto případě problém sexuálního zneužívání dětí často v rámci rodiny jako jedné z příčin, kterou Freud vysvětloval problémy dospělých jedinců. Důležité pro rozvoj psychických poruch jsou přitom sebeklamné popírání či vytěsňování, pomocí nichž oběti s traumaty bojují.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Témata psychoanalýzy, rozporu zjevného a skrytého a pokrytectví určují i režisérovo nápadité výtvarné řešení inscenace – symetrické skvrny z Rorschachových testů jako vzor tapety v dětském pokoji, populární psychiatrická pohovka (kterou jako metodu, jak nám autor v jednom z vtipných momentů hry předkládá, objevila Freudova žena Marta) nebo široké konstrukce sukní od kostýmní výtvarnice Sylvy Zimuly Hanákové, jež mají zřejmě v duchu rčení o ženské sukni skrýt, co není žádoucí ukazovat veřejně.

Ale právě výrazně stylizované ženské kostýmy působí v inscenaci bezdůvodně. Mají-li označovat ženy jako sexuální symboly, pak není jasné, proč je takto stylizována i Freudova žena – zde postava spíše asexuální. Jako nejasný nebo alespoň nejednoznačný se jeví i prolog – úvodní výstup monstrózních zástupců říše hmyzu – kudlanky a lišaje, kteří se ve Freudově snu německy hádají o to, kdo je významnější, a vzápětí spolu bojují.

Skvělá Anna Fialová v roli zneužívané Vilmy

Forma operety dala vyniknout hlavně Anně Fialové v roli zneužívané Vilmy a mimo divadlo aktivnímu muzikantovi Miloslavu Königovi jako Karlu Wurmovi – návštěvníku hampejzu. Především Fialová tu dokazuje svůj velký talent – barevný hlas, v její generaci herců vzácný dokonalý a smysluplný přednes a přiměřeně z uzdy pouštěný temperament spolu s výtečným zpěvem opravdu ohromí. Dokonce místy zastiňuje jiné skvělé (a také výtečně režijně vedené) herce – všestranného Vasila Fridricha a výrazného a nejen komediálně nadaného Vojtěcha Vondráčka. Jařab tematizuje i vztah Sigmunda Freuda ke kontroverznímu doktoru Wilhelmu Fliessovi (výborný Jiří Vyorálek), s nímž si léta dopisoval a který jako hochštaplerský psycholog (ve skutečnosti totiž otorinolaryngolog) málem z nedbalosti zabil svou pacientku.

Minimálně pro Freudovu shovívavost k tomuto případu se spekuluje o hlubším vztahu obou mužů, jak se dočteme v programu k inscenaci. V té je možná náklonnost naznačena hlavně žárlivostí Freudovy ženy. Rozšafná hudba a téměř říkankové texty – tak David Jařab charakterizuje hudební složku Freudova pozdního odpoledne. Nutno ale dodat, že hudba Jakuba Kudláče svou rozšafností neztrácí na invenčnosti spočívající především ve střídání líbivých a melodicky nečekaných momentů. Jednoduchost textů pak nevylučuje použití jinotajů a významové posouvání děje, jak je v žánru operety žádoucí. Naopak odlehčená forma tvůrcům umožnila zdůraznit serióznost a aktuálnost tématu – tedy především zneužívání dětí dospělými a dnešní nedostatečnou účinnost v boji s ním.

Inscenace má spád i díky střídání scén z Freudovy pracovny s bordelovými výjevy a o něco více než devadesátiminutové jevištní dění i bez přestávky překvapivě rychle plyne.