Všeobecně je považována za dětskou písničku, to by v ní ale nesměly být jemné dvojsmysly jako „dohořela svíčka, plamen skomírá, unavená víčka sen mi zavírá“ a „u sousedů mají svíček dost a dost, dveře otvírají, když zavítá host“.
Ve skutečnosti jde o celkem jasné odmítnutí sexuálního loudila, který marně škemrá pod okénkem – jenže už je pozdě, neměl se tak dlouho toulat nocí. „Nebuď mě, můj milý, jestli mě máš rád,“ odbývá ho dívka rozespale. Pointa je dost příkrá, neboť zklamaný a nadržený junák pohrdavě odfrkne: „Chceš-li spát, tak spi si do dne bílého, ale nemysli si, že máš milého!“
Text písně do češtiny krásně přebásnila paní Ljuba Štíplová, scénáristka legendárního Čtyřlístku a také prvního televizního večerníčku. Všestranná autorka bohužel zemřela před necelými čtyřmi lety. Možná však ještě stačila zaznamenat, co v roce 2008 objevili američtí badatelé.
Mon ami Pierrot
Tehdy byl totiž nalezen papírový válec s mechanickým přepisem akustických vibrací, ze kterých se k překvapení odborníků vyklubal historicky první záznam lidského hlasu! Až do té doby měli všichni zato, že prvenství v této oblasti patří Edisonovi. Pařížský typograf, knihovník a vynálezce Édouard-Léon Scott de Martinville ale svůj zápis (začerněný dýmem a fixovaný v šelakovém roztoku) pořídil už 9. dubna 1860, tedy skoro tři desetiletí před Thomasem Alvou.
Přístroj, který k tomu použil, se nazýval fonoautograf a připomínal hlásnou troubu. A co že na tom začouzeném listu papíru vlastně zůstalo zachováno? Ano, tušíte správně: experti z kalifornského Berkeley – poté, co s údivem zjistili, že záznam se dá i po 148 letech přehrát – z tajemného šelestu vydedukovali, že se jedná o druhou sloku písně Vyšla luna bílá: „Au clair de la lune, mon ami Pierrot…“
Píseň v hlavě každé pondělíPříště: Dalida a Delonův klíč pro štěstí |
