Byl jedním z posledních (vedle Milana Kundery nebo Pavla Kohouta), kdo zažil ještě jak první republiku, tak druhou válku, stalinismus, kulturně-společenské uvolnění v 60. letech, dvě dekády normalizace a tři dekády porevoluční svobody. Prostě všecky ty kotrmelce, vzlety a pády československých dějin. Byl básník-pamětník. Psal verše, pohádky pro děti, překládal, psal do novin a časopisů (reportáže i esejistiku), pracoval pro rozhlas i televizi.
Měl to štěstí, že své dílo stihnul završit ještě za života: byl oceňovaný, dočkal se sebraných spisů i bilanční monografie. Tu monografii mu věnoval Petr Hruška (Někde tady; 2010), spisy vydalo v sedmi objemných svazcích nakladatelství Karolinum. A ty ceny? Šiktanc bral jak Státní cenu za literaturu (2000), tak Magnesii Literu (2004); Cenu Jaroslava Seiferta, tedy zřejmě tu nejcennější, pak převzal dokonce dvakrát, v letech 1989 a 2011.
Heine s pochodní
V jeho textech, tedy určitě těch vrcholných, hrála vždycky prim sama řeč: její nejrůznější fasety, odstíny, barvy a chuti. Propisoval se skrz ni blíž k realitě, kterou žil, ale i blíž k sobě. Nebyl tvůrcem spontánním, nepsal v nějakém vytržení, s vnuknutím; naopak: cizeloval, přepisoval, brousil. A znovu přepisoval. Řeč, se vším svým zadrháváním, nepravidelným rytmem, skřípavým slovosledem, mu dávala možnost zpracovat a vstřebat skutečnost naplno.
Zemřel básník, novinář a překladatel Karel Šiktanc. Bylo mu 93 let |
Svět kolem sebe četl pomalu, jemně, do nejmenšího detailu. A samozřejmě zrál: možná to zní rouhavě, ale to nejlepší napsal Šiktanc potom, co mu vyšly zmíněné sebrané spisy. Jsou to formátem bibliofilie, útlé sbírky v doprovodu výtvarníka (Adriena Šimotová, Jan Koblasa) nebo fotografa (Pavel Nešleha): Řeč vestoje, Běseň, Vážná známost, Nesmír, Čistec, Na Knížecí, Horniny, Ubírati se, Opovážení.
Ta posledně jmenovaná je z roku 2019, kdy bylo Šiktancovi jednadevadesát. Jsou to verše, kde je vše. Totální zralost, syntéza. Konkrétní vidění dneška i bilance minulých dekád. A nejen slovo, taky tělo, cit. Někdy tou urputností, umanutostí probleskne vteřina naprosté volnosti. Jenže vždycky to takhle magické nebylo. Šiktanc, rodák z Hřebeče u Kladna, začínal dost příšerně: jako naivní pěvec na stalinistickou notu.
Sbírky Tobě, živote! (1951) a Pochodeň jara (1954) svědčí o jeho privátním nadšení z kolektivně sdíleného bludu, který měl na svém rubu stovky a tisíce mrtvol. Střízlivění přišlo v druhé půli 50. let; Šiktanc byl jedním z těch, kdo formovali Květen, skupinu básníků všedního dne. Nenávistná ideologie pomalu mizela, přibývalo osobního ručení. V 60. letech, po vydání sbírky Heinovské noci, si pak básník odbyl svou první hvězdnou hodinu.
Na koho to slovo padne?
Pracoval v těch „zlatých šedesátých“ jako redaktor, později šéfredaktor nakladatelství Mladá fronta, kde pomáhal na světlo jak těm zasloužilým, tak debutantům, hlavně v edici Mladé cesty (vyšli tu například Jiří Gruša, Zbyněk Hejda, Petr Kabeš, Věra Linhartová, Ivan Wernisch, Jan Zábrana). V jednasedmdesátém roce, po definitivní režimní změně, z postu odešel a stáhl se do samizdatu; tady pracoval jednak pro druhé (sborníky k výročím Hrabala, Seiferta, Skácela), ale taky pro sebe: v roce 1974 vydal v opisech svou vrcholnou sbírku Český orloj. V té knize je pro Karla Šiktance to podstatné: venkovský kořen, maximálně zvrstvený, do široka rozkročený jazyk, a hlavně vědomí, že řeč je paměť, paměť je identita – a bez identity je člověk mrtvý. „Čechy – lože rozházené – jsou mi čím / dál dražší. / Hřmí / a hřmí. / A blesky žádné – – – / Na koho to slovo padne?“
V poezii Karla Šiktance není komika. Vtip a smích bychom u něj hledali marně. Byl mistrem vážnosti. Jsou tu ale jiné kvality. V první řadě vědomí, že minulost je pořád součástí přítomnosti, že mýty tvarují dnešek. V tomhle světle je pak básníkův verš zaříkáním, snahou uchovat zkušenost předchozích generací, podržet naživu ten pojem o jisté vývojové logice. Šiktanc byl nejen básník-pamětník, byl možná ještě víc básník-kronikář.
Básník-individualita – a taky básník-pochybující. Když kývnul v roce 2009, že bude arbitrem ročenky Nejlepší české básně, přivodilo mu to značné rozpaky. Jistě mu bylo ctí, že má otevřít novou řadu, zároveň se ale ošíval: Žebříčky, best of, top ten – tohle neumím. Nakonec ale uměl to podstatné: poezii. Ta si vane, kam chce. Karel Šiktanc ji bral se všemi riziky, která tohle výlučné angažmá s sebou nese.
Autor je literární a výtvarný kritik.
