Krausberry napřesrok oslaví už čtyřicet let od svého vzniku, kdy leader Martin Kraus „byl odejit“ z populární hanspaulské skupiny Bluesberry, a tak trochu naschvál jejímu leaderovi, před třemi lety bohužel zemřelému Petaru Introvičovi, ji ironicky nazval podobně, jen s využitím svého jména.
Zatímco Bluesberry se drželi převážně tradičních bluesových forem, Martin Kraus se svými kumpány se vydali rockovější cestou, dokonce v takovém stylu, že jim bývalo přezdíváno „čeští Rolling Stones“, a samotný Kraus byl díky svému divokému projevu na pódiu přirovnáván k Micku Jaggerovi.
Krausovi je nyní sedmašedesát, po pódiu už možná tolik neběhá, ale jeho rockový feeling a správně nakřáplý hlas zůstávají. Ve své stylovosti a s využitím specifických českých textů jsou dnes Krausberry na hudební scéně vlastně ojedinělými veterány. „Původně jsem si myslel, že už další řadovou desku ani nebudeme točit, ale jednak jsme ješitný dědci a za druhé za těch patnáct let jsme přece jen něco udělali, a tak se to nakonec stalo. Nejdřív se mi do toho sice vůbec nechtělo, ale teď z toho mám radost a dobrej pocit. Asi to tak mělo být,“ říká Martin Kraus.
Ověřené postupy
S novými alby tradičních kapel bývá ta potíž, že jejich dlouholetí fanoušci vlastně o nic nového moc nestojí, zejména na koncertech vyžadují osvědčené hity, staré mnohdy desítky let, a bez nich odmítají kapelu pustit z pódia. Čím starší kapela je, tím více oněch ověřených písní má v repertoáru a tím těžší je do programu zakomponovat aktuální tvorbu. Což se koneckonců drahnou dobu týká i oněch zmíněných Rolling Stones.
KRAUSBERRY: POSLEDNÍ NÁDRAŽÁK 100promotion 2022 |
Podobné kapely pak často sázejí na to, že sice nové skladby vytvářejí a nahrávají, ale koncertní podoby se dostává jen některým z nich a zpravidla bývají postaveny na povědomých postupech, aby fanoušci byli uspokojeni. V tak tradičním a od podstaty konzervativním žánru, jakým je klasický blues rock, z principu rezignující na progresivitu nebo snad dokonce avantgardistické hledání, to má svoji těžko zpochybnitelnou logiku.
A tak se Krausberry na novém albu vracejí jak k ověřené sestavě ze začátku devadesátých let, ve které hraje prim „jižanská“ souhra tří kytar (Mário Císař, Štěpán Albrecht, Vít Havlíček) nad přímočarou rytmikou (Jiří Kredba – baskytara, Štěpán Smetáček – bicí), tak do osvědčeného studia Sono a k dvojici výtvarníků Karel Haloun – Luděk Kubík, která dala obalu alba Poslední nádražák milý retro styl.
Docela svérázně a vlastně zároveň racionálně o svém vztahu k jistotám mluví právě Martin Kraus: „Jezdím s manželkou na prázdniny, a pokud to jde, chci furt na stejný místo. Ona se mě ptala, proč nechci jet někdy někam jinam. No a já jsem odpověděl, že když už jsem našel místo, kde se mi to líbí, nemám potřebu hledat jiná místa. No a stejně je to s Halounem a Kubíkem, se Sonem, s muzikantama a koneckonců i s manželkou.“
Hanspaulské kořeny
Svoje kořeny v hanspaulské hudební komunitě připomínají Krausberry hned úvodní písničkou, coververzí jedné z vůbec nejkrásnějších milostných písní Ivana Hlase Sára – Krásnej dar. Kraus sice jemně frajerský text podává poněkud „dřevorubecky“, píseň je ale jednou z těch, které prostě znějí dobře snad v jakékoli úpravě. Ve volném tempu a bez textových šprťouchlat, se kterými máme Krausberry díky několika jejich hitům v podstatě spojené, pokračuje následující titulní píseň, ve které Martin Kraus reflektuje ve vlastním textu vztah ke svému zemřelému bratrovi-dvojčeti (jeho fotografie z dětství je ostatně na titulu obalu alba).
Nadhled a humor, který možná může někomu připadat místy poněkud hrubozrnný, ale ke kapele prostě patří a to už se nezmění, se objevuje od třetí písně Fenka, jakési „bajky“ o vztazích mezi pohlavími (s bizarním veršem „Jmenoval se Alík / a chytrej byl jak Halík“), hudebně ovšem výrazně převažují i nadále volná a střední tempa. To moc sluší třeba jedné z nejhezčích písní alba, bluesovce Půlnoční, jejíž slova dodal kultovní hanspaulský textař Jaroslav Müller, náladu alkoholické noci ale z „Hanspaul City“ protentokrát přenesl do Karlína.
Je fakt, že by Krausberry pro větší barvitost alba slušelo i v dnešním věku alespoň místy sešlápnout plyn a zrychlit, možná i kapánek přitvrdit. Na druhou stranu: pokud současnému rozpoložení kapely takové tempo a sound vyhovuje, nemá smysl jí podsouvat vlastní představy.
Na Krausberry (a na celé hanspaulské scéně, na kterou přes snahy se vydělit stále jaksi patří, přestože scéna sama už je jen obecný termín, fakticky už mnohá desetiletí neexistuje) totiž vždycky byla nejcennější autenticita a absence snahy vměstnat se do nějakých aktuálních obchodních škatulek. Pro Posledního nádražáka to platí stoprocentně.
