Pozdní přiznání jako příklad?

Szymborska. Jiný nositel Nobelovy ceny, Günter Grass (1927), se nyní do loupání „cibule“ svého života pustil naplno. V minulém týdnu veřejně vystoupil a přiznal, že nebyl pouze členem Hitlerjugend, ale že na konci války rovněž vstoupil do Waffen-SS.

Grass tak tedy učinil více než šedesát let poté, a navíc v „předvečer“ vydání své autobiografické knihy, která se vrací právě k tomuto životnímu období. Kniha Beim Häuten der Zwiebel (Když se loupe cibule) měla původně vyjít 1. září, a tak se zdá logické, že autor nechtěl čekat na to, až čtenáři „slabé místo“ jeho životopisu objeví sami.

Göttingenské nakladatelství Steidl však nakonec výrobu knihy uspíšilo, aby využilo probíhajícího mediálního rozruchu. Němečtí čtenáři si tak nejnovější Grassův prozaický počin mohli koupit již tuto středu. Próza jimi byla okamžitě katapultována na čelo žebříčku bestsellerů, když se jí za první den prodalo 130 000 výtisků.

Ozvaly se hlasy, které v Grassově prohlášení viděly pouze marketingový tah právě pro jeho novou knihu. Tyto názory jako by vycházely z předpokladu, že pouhý fakt, že Günter Grass vydává novou prózu, už netáhne. Stačí si však jen vzpomenout, jaká mediální pozornost byla věnována Grassově předchozí knize, jež v českém překladu vyšla pod názvem Jako rak.

Jak se Hitler dostal k moci?
Na kauzu Grass jsou samozřejmě dotazovány všemožné spisovatelské a morální autority. A tak se lze setkat s chápavými názory typu „byl to sedmnáctiletý kluk a chtěl se dostat od rodičů“ a „obdivuji, že dokázal překonat mlčení“ na jedné straně, na druhé straně s naprostou nesmiřitelností, jakou vyjadřuje třeba bývalý polský prezident Lech Walesa, jenž vyhrožuje, že pokud nebude Günteru Grassovi odebráno čestné občanství v Gdaňsku, sám se této pocty vzdá.

Grassova pozice jako by přesto, že s přiznáním přišel sám, byla notně oslabena. Dlouhá léta se totiž vedle umělecké činnosti rovněž angažoval v politice - byl členem německé sociálnědemokratické strany a v roce 1968 v kampani podporoval pozdějšího kancléře Willyho Brandta - a vyjadřoval se k mnoha veřejným problémům jako člověk s morálním kreditem.

O něj však nyní přišel. Přesto si Günter Grass ani v rozhovoru z Frankfurter Allgemeine Zeitung, jehož překlad přinesla Mladá fronta DNES, neodpustil „dloubnutí“: „Ano, dodneška máme tolik odpůrců, že se člověk diví, jak se mohl Hitler dostat k moci...

Dělalo se, jako by ubohý německý národ svedla horda černých chlapíků. A to nebyla pravda. Já jsem jako dítě zažil, jak se všechno odehrávalo za bílého dne. A sice s nadšením a radostí. Samozřejmě také pod vlivem svodů, to zcela určitě.“
Že by tedy v konečném důsledku Grass přiznáním svou pozici morální autority dokázal upevnit? Notabene když s ním byl na konci války v americkém zajetí člen Hitlerjugend a protitankové jednotky wehrmachtu Joseph Ratzinger -tedy papež Benedikt XVI.?

Příležitost pro naše „furianty“
Na celém případu se však nakonec podstatnější než samotná Grassova osoba zdají záležitosti, které zrcadlí, a otázky, které vyvolává. Je totiž další možností pro nahlédnutí „naší“ situace.

I toto pozdní přiznání totiž ukazuje, že ani více než šedesát let po konci druhé světové války není vše s ní související osvětleno. Přitom se jedná o historickou událost, na jejíž činy a důsledky narážíme téměř každodenně. Stále se zde vedou diskuse o činech prezidentů Beneše a Háchy, o poválečném odsunu Němců, nepřekonanými hrdiny zůstávají čeští piloti a parašutisté...

České prostředí se také velmi pomalu a neochotně vypořádává se svou komunistickou minulostí. Kolik lidí se „přešupačilo“ a hledí jen na zisk výhodného postavení v současnosti. Došlo již k takové slovní ekvilibristice, že vyjádření „byl jsem v KSČ, ale nebyl jsem komunista“ je považováno za cosi, co má člověka omlouvat.

Co se týče Němců a odsouzení „esesáků“, byli bychom tedy hotovi celkem rychle, ohledně „našich“ morálních propadů ale máme spoustu relativizujících okolností a pochopení.

Připomíná to přerývané vykrucování Waltera Materna z letos přeložených Grassových Psích roků: „Pár měsíců jsem byl v SA, tak spíš z legrace a něco jako špion, abych jim kapánek viděl do karet, a protože jeden můj kamarád... Byl jsem u nich jen krátce. A jen kvůli tomu, že jeden můj dobrý kamarád, poloviční Žid, a já ho před těma syčákama. Krom toho si kamarád myslel...“ V tomto nasvícení Grassovo prohlášení přestává být handicapem a začíná být „hrdinským“ činem.

S morálkou má co do činění také další zajímavá souvislost. Ozvaly se hlasy, zda by po takovém přiznání neměla být Günteru Grassovi odebrána Nobelova cena za literaturu, kterou získal v roce 1999 za to, že „s rozpustilostí černého humoru ukazuje zapomínanou tvář historie“. Zdůvodnění, které v novém světle opravdu vykazuje rysy černého humoru.

Nicméně Grass dostal Nobelovu cenu - za literaturu, tak jaképak odebírání? Tyto diskuse jen potvrzují, že udílení Nobelových cen v této sekci se řídí povýtce jinými než estetickými hledisky. V posledních letech jako by k zisku ocenění bylo třeba být literátem s levicovou orientací. Tuto „podmínku“ Grass splňoval, ale taky by měl být morálně příkladný, bez poskvrny. V tomto případě to má Grass nyní již „nahnuté“. Autorita Nobelovy ceny tak znovu utrpěla.

Přitom pokud je mezi posledními laureáty Nobelovy ceny za literaturu někdo, kdo neoddiskutovatelně vytvořil vrcholné dílo druhé poloviny 20. století, pak je to rozhodně Günter Grass. Minimálně za román, jakým je jeho prozaický debut Plechový bubínek (1959), si rozhodně tuto cenu (byť se čtyřicetiletým zpožděním) zaslouží a také jí napravuje pošramocenou pověst.

A na závěr nutno taktéž ještě zopakovat, že autor sice dílo stvoří a třeba v něm použije i leccos ze svého života, ale jinak je autonomní, což vyplývá už jen z prosté zkušenosti: to, že autor není člověkem zrovna příkladným, nijak nepredikuje, že nemůže stvořit významné umělecké dílo, a na druhou stranu to, že byl autor celý život mravný, mu ještě nijak nezaručuje, že významné dílo vytvoří.

V Gdaňsku nejen narozen
Chtělo by se tedy říci, že rozruch kolem Grassova pozdního přiznání přináší další možnost začít číst jeho knihy. Jenže Plechový bubínek či další prózy Gdaňské trilogie jsou natolik kvalitními díly, že žádnou „reklamu“ od svého autora nepotřebují. Jak to u takových „výrobků“ bývá, lidé si o nich mezi sebou totiž řeknou sami.

Ostatně v kontextu Grassových „gdaňských“ děl se jeví Walesův požadavek přece jen jako poněkud „marný“ - málokdo nemá Gdaňsk spojený právě s dílem Güntera Grasse, který své rodné město po válce, kdy z něj byli němečtí obyvatelé vysídleni a připadlo Polsku, pozbyl.

V jiné sloce básně Cibule Wislawa Szymborska píše: „Cibule je, jak soudím já,/ přeskvělé břicho světa./ Samo si spoustu aureol/ k své vlastní slávě splétá./ V nás jsou - tuk, nervy, výměšky,/ žlázy, slizy a hleny./ Idiotismus dokonalosti/ je nám tak odepřený.“ Günter Grass tedy nakonec cibuli svého života dokázal doloupat. Díky tomu teď víme, že i jemu zůstal „idiotismus dokonalosti odepřený“.