Banální půdorys sourozeneckého trojúhelníku neustále narušují nejen samotní protagonisté, ale i jejich mrtví rodiče. Je názor rodičů to, co ovlivňuje člověka celý život? Jak moc člověk prahne po tom, aby se mu dostalo jejich uznání?
Inscenace Daniela Špinara ve Stavovském divadle je čistá, rychlá, přesná. Bílé aranžmá scény, nafukovací zlatá písmena, pseudokrb a bubeník, který hru dokresluje zvuky a zbytečnou nápadností. Scéna i kulisy jsou nepodstatné. Hra stojí na mimořádných výkonech herců - Zuzany Stivínové, Lucie Juřičkové a Saši Rašilova.
Groteskní situace, při nichž se publikum hlasitě směje, se lámou v momenty, ze kterých mrazí. Dvě sestry, neúspěšné herečky a bratr filosof, který se „ukrývá“ před sestrami v psychiatrické léčebně. Mladší sestra se přiopilá teatrálně potlouká po domě, starší sestra (nejstarší ze sourozenců) staropanensky upjatá, hýčká rodinný porcelán, přepisuje bratrovy filozofické promluvy a denně jej navštěvuje v psychiatrické léčebně. Podstatou vztahů tohoto tria je incest, neustálé pitvání minulých křivd, ran a hledání viníka. Tři sourozenci, tři trosky.
Postupné pronikání do jejich vnitřního chaosu a rozkladu bylo skvěle symbolizováno proměnou zevnějšku ženských postav z upravených a noblesních dam na omšelé kreatury. Obzvlášť zdařilá je tato proměna u postavy ztvárněné Zuzanou Stivínovou.
Oběd u Wittgensteina
|
Kde je příčina jejich devastace? Co způsobilo tento rozklad osobností a absenci morálky? Dostatek, lenost a nuda. Trojkombinace, která je nejen pro aktéry hry, ale pro celou společnost, nechá-li se jimi pohltit, zhoubná. Ani jeden ze sourozenců nemusel nikdy pracovat. Když vzpomínají na otcovu mantru: „Ve sklepě by vždy mělo být uhlí alespoň na tři zimy,“ vysmívají se mu, protože nezažili nedostatek čehokoli. Všechno mají, všechno viděli, všechno je nudí. Postrádají motivaci žít jinak.
Herečky a filosof. Povolání, kterými otec nejvíc opovrhoval. A oni vědí, že toto opovržení bylo oprávněné. Nejsou ničím, nic neumí. Postava Saši Rašilova si ve světlé chvilce do deníku poznamenává: „Sestry. Parazitky. Infantilní.“
Psychologický rozměr všech postav je velmi plastický a hluboký. Nejdůležitější myšlenkou inscenace, která je však nevyřčena, je co s člověkem udělá dostatek a bohatství a z toho pramenící nuda, kterou protagonisté vyplňují nimráním se v minulosti. Mají možnost dělat cokoli. Avšak bez motivace cokoli dělat. Dostatek, lenost, nuda je to, co lidi zničí. Přesně v tomto pořadí.
Divadelní inscenace Oběd u Wittgensteina je jedním z vysoce kvalitních divadelních počinů. Fantastické herecké výkony, skvělá režie a chytře upozaděná scéna, která dá vyniknout hercům a ději.
Oběd u Wittgensteina
|