Gombár na Provázku rozehrál ticho. Divadelní experiment, který vyžaduje divákovu ochotu

Poslední provázkovská inscenace sezony, nazvaná výmluvně Ticho na Zemi, zavádí diváky na jedno evropské letiště, na němž se v tichu anonymního čekání překvapivě protne sedm lidských osudů. Figurují tady vedle sebe různé a záměrně kontrastní lidské i profesní typy: například špičkový vědec a muslimská uklízečka, pilot a známá herečka, zazobaná stárnoucí vdova a letištní údržbář.

Dodo Gombár se na Provázek vrátil po sedmnácti letech se zajímavým autorským projektem, který má ovšem i svoje limity. Důležité je podtrhnout, že finální tvar není němohra či dnešními slovy pantomima. Do původního inscenačního ticha se postupem času derou zvuky jako hudba, výkřiky či různé šumy a zvuky. Možná poněkud nedůvtipně, nebo spíše velmi doslovně tady kupříkladu zazní slavná píseň The Sound of Silence folkové dvojice Simon & Garfunkel. Na zvukové složce inscenace spolupracoval známý skladatel David Rotter, na té pohybové pak slovenský choreograf Ján Ševčík, který s režisérem rozehrává často až panoptikální tiché výjevy.

Dotvořte si sami

Dochází tady i k zajímavému jevu. Minimalizování zvuků a jistá doslovnost němé inscenace přes nemluvené, ale místy přítomné dialogy (řada textů, či spíše jejich fragmentů a jakýchsi refrénů se tady ale promítá na plátno na horizontu) nutí diváka aktivně a o to více vstupovat do inscenace svojí představivostí. Přihlížející si musí v hlavě výsledný prožitek i zážitek sám dotvářet. To je jistě zajímavý přístup nejen k publiku, ale i k emočnímu a vizuálně mimetickému rozměru večera. Pro mne byl po čase tento nezvyklý přístup také do jisté míry stereotypní a předváděná podoba ticha ubíjející. Na druhé straně se inscenace svojí nezvyklou formou nahlas a odvážně ptá: Umíme být sami se svými myšlenkami?

Zajímavých otázek ale v Gombárově inscenaci vzlíná víc. Všichni (a zřejmě nejen zde na jevišti) často čekají na životní změnu, na lásku či na zázrak. Čekají spolu a zároveň sami. Umíme dnes ještě vůbec být spolu? Umíme s někým mlčet? Kolik toho vlastně potřebujeme vědět o člověku, abychom mohli prohlásit, že jej známe?

Odborníci dnes varují, že evropská společnost přestává držet pohromadě a že se rozpadá do stále menších a uzavřenějších skupin, které spolu nechtějí, či dokonce už ani nemohou mluvit. Jaké je ticho tohoto rozpadání se společenské soudržnosti a jsme ještě schopni a ochotni ho prolomit? Naše nervózní čekání na tento zázrak nebo cokoliv, co s námi ještě pohne, inscenace tematizuje a režie materializuje. Na plátně nad hlavami herců se objeví kupříkladu nápis lakonicky konstatující: „Dnes se to stane!!!“

Onu naznačovanou úzkost a nervozitu zrcadlí či přímo vytváří scénografie vycházející z šedivé horizontály letištní chodby, jak ji vytvořil Marek Holý. Vše se děje na prostém vyvýšeném jevišti, před nímž je pár stolků, na nich jsou umístěny přístroje, které produkují nějaké zvuky – rychlovarná konvice, mechanický psací stroj atp.

Popsaný koridor se v závěru inscenace prostě sevře a veškeré postavy jsou v něm naráz namačkány k sobě. Svlékají kostýmy, mají pod nimi celotělové trikoty postříkané různými barvami a čelní průhledné plexisklo je popsané nápisem „Všichni zemřete!“. Před publikem se rozsvítí velké červené digitální hodiny a začnou odpočívat čas – je to rovných dvacet minut. Scénický (tedy iluzorní) čas se najednou překrývá s tím skutečným, reálným.

Zajímavý mumraj

Je nabíledni, že herecké prostředky tady musí být jiné než v tradičním činoherním divadle. Herce totiž představil režisér o hlavní zbraň – slovo. Protagonisté musí jít na svoji figuru přes svoje tělo, musí ale divákům zároveň odehrát i to, že mají svoje pomyslné repliky v hlavě, jen je divák prostě neslyší. Ve výsledku je to takový zajímavý mumraj často němých, jakoby pohybových etud.

Pro mě ale celá záležitost nebyla ponejvíce uspokojující vlastním provedením, ale v oné autorsko-herecké cestě za tímto neobvyklým tvarem i nezvyklým emočním atakováním diváka. Vše se dá jistě lehce nazvat experimentem. To je slůvko, na němž si Provázek jako součást Centra experimentálního divadla svého času tolik zakládal a který tady byl po čase ponejvíce zdobným slovním ornamentem z názvu než nějakým cíleným divadelním směřováním. Ticho na zemi divadelním experimentem je. Experimentem, který dokáže poukázat nejen na nastíněné otázky, ale také na absenci či přemíru divákovy imaginace a jeho ochoty si celý výsledek dotvářet zevnitř.