RECENZE: Jak vědec a brblal hledali boha. Kniha Neočekávaný robotí exodus má smysl

Nahoře obrázek, dole proužek textu. V poměru tak čtyři ku jedné. Takhle se s komiksem zacházelo po osmačtyřicátém roce, když médium začalo vadit – hlavně bubliny. Symbolizovaly totiž zřejmě svobodnou myšlenku, kterou totalita nesnesla.

Robot, nebo člověk?

Ale Rubášová (1988) s Janíčkem (1990) mají důvody odjinud: dvojka jejich hrdinů, robotů sice vizáže minulé, ale zasazených do vzdálených časů budoucích, totiž mašíruje světem – a jeden z nich, „skromný vědec“ William si vede deník: slovem i obrazem. A referuje jak o svém spolucestovateli Meriwetherovi, „neohroženém poutníkovi a neohrabaném brblalovi“, tak o krajině, jednou otevřené, jindy městské, kterou procházejí. V prvním dílu (Podivuhodná robotí expedice) šli William s Meriwetherem tam, v tom aktuálním jdou zase zpátky. Výsledek jejich cesty je ale stejný: poznání, že všechno je jinak. V prvním dílu vystopovali ve finále otisky minulého světa – světa lidí. Tím nabralo album definitivně dystopický ráz a přiblížilo se jinému komiksovému seriálu z posledních let, příběhům dvojky Radiator & Recyklator, které uvedl do chodu Petr Korunka. V druhém dílu se William s Meriwetherem vracejí domů s úlovkem. Jenže doma je přeprogramováno: nikoho nepoznávají, a pokud ano, pak oni nepoznávají je.

Dystopie nabere slušnou dávku existenciální úzkosti. Ta se dál znásobí, když vědec s poutníkem zjistí, že v prvním dílu je vlastně obelhali a že musejí zmizet. Směrem, který vymezil kdysi Marcel Duchamp velkým umělcům budoucnosti: do podzemí. A tak ti dva putují dál, a možná ani ne proto, aby přišli celé věci na kloub, ale prostě pro samotné putování.

Rubášová s Janíčkem vytvořili docela kompletní, dobře fungující univerzum, nabité zvláštní atmosférou. Na jedné straně dystopicko-existenciální tóny, na straně druhé humor, méně situační, více jazykový. Ti dva jsou roboti, takže všechno lidské, co doznívá v jejich programech, od idiomů přes názvy klasických pohádek po konkrétní užitné výrazivo, je „robotizováno“ – a pro „nerobotizovaného“ čtenáře odtud proudí osvěžující komika.

Nic než stvořitel

Vůbec jsou ti dva roboti sympatičtí: mají v sobě cosi staromilského, lidského, jejich přátelství je věrné, byť se někdy navzájem škorpí a vědec si občas stýská nad jistou natvrdlostí svého parťáka. A nesou samozřejmě jasné poselství, které ale čtenáři nijak halasně nestrkají pod nos: takhle by to mohlo s člověkem a jeho civilizací jednou skončit. Zničená příroda, vyhubený život. A v troskách úderka obřích robotů, kteří jen pracují pro práci – aby se koloběh nezastavil docela.

Ačkoli jsou Meriwetherovy zápisy žánrově charakterizované jako deník, Rubášová napsala jasný příběh: dějový, všímavý ke kulisám i „vnitřnímu“ životu hrdinů. Vypravěče třeba občas stíhají ataky melancholie. Jako by si navzdory tomu, že ho řídí sestava jedniček a nul, uvědomoval, do jaké šlamastyky to vlastně s kumpánem přišli. Jako by se do programu, který ho vede, otiskl ten, kdo ho sestrojil: člověk. Takže spíš kombinace umělého a lidského: biomechanoid?

Podobně Janíčkovy kresby, v nichž dominují modrá s oranžovou. Samé trosky, harampádí, poslední útržky zmizelého světa, ale nad tím znovu jistá pohádkovost, skoro až vřelost, žádný kovový chlad. Ostatně kniha míří za dětským čtenářem. A nejen za ním: William s Meriwetherem totiž nehledají na své cestě nic jiného než „stvořitele“ čili boha. A tedy naději, že věci – a oni spolu s nimi – mají hlubší smysl. I když třeba dočasně pohřbený.