RECENZE: Klusákova síť lapila všechny. Nejlepší terapií je vysmát se útočníkovi

Na začátku byla iniciativa telekomunikační firmy, která před třemi lety oslovila dokumentaristu Víta Klusáka s nabídkou na vytvoření videa upozorňujícího na nebezpečí, jež číhá na děti na internetu. Režisér spolu s kolegyní Barborou Chalupovou vytvořil na sociální síti falešný profil dvanáctileté dívky, a jak tvůrci uvádějí, během prvních pěti hodin existence profilu dívku oslovilo 83 mužů ve věkovém rozmezí 23 až 63 let, v drtivé většině s explicitními sexuálními výzvami.

Tento experiment se stal základem pro scénář ještě propracovanější pasti na predátory: dokumentaristé angažovali tři mladé ženy a namaskovali je jako dvanáctileté dívky, zařídili jim ve studiu věrohodné pokojíčky a nechali je kromě písemné komunikace s predátory také hovořit po Skypu. Dokonce došlo na osobní setkání na veřejném místě pod dohledem skrytých kamer. Zásadou bylo neiniciovat žádné kontakty ani nevhodné chování. Statistika, která z toho vznikla, je samozřejmě ještě mrazivější než v případě úvodního krátkého pokusu: během deseti dní se dívky pokoušelo zlákat 2458 potenciálních predátorů.

Dobrovolné terče

Jak trefně uvádí Radka Urbancová ze společnosti Aerofilms, která snímek V síti distribuuje, toto není jen film, ale společenská událost. „Budou na něj chodit diváci, budou na něj chodit školy, bude se o něm mluvit a něco změní.“ To je žádoucí a pravděpodobné – – již před svým uvedením budil snímek velký ohlas a jeho verze určená přímo pro školní děti může sloužit jako účinná prevence.

Zároveň jde o skutečný filmový zážitek. O ten se postaraly herečky (přesněji řečeno jedna herečka a dvě neherečky) v rolích dívek, které si na internetu chtějí s někým popovídat, a místo toho se na ně valí záplava agresivního úchylného bahna. Tereza Těžká, Anežka Pithartová a Sabina Dlouhá tu nejsou jen v úloze nastrčených vábniček, ale samy jsou spoluzodpovědné za průběh komunikace a osobně investují do vztahů, které ve svých rolích navazují. Film V síti je tak především o nich, nedlouho dospělých ženách, které se vrátily o nějaký ten čas zpátky a stávají se dobrovolně terči nejen nechutných výlevů, ale také manipulací nebo vydírání.

V některých momentech se situace dostává do velmi osobní roviny – ať už proto, že je protějšek obzvlášť odporný či nevybíravý, nebo naopak projeví i nějakou lidskou stránku. Dvojaké postavení protagonistek vytváří napětí, jež celou dobu graduje: role naivní dvanáctileté dívky-oběti se potkává a střetává s prožíváním dospělé ženy, která je morálně, rozumově i citově nad útočníky a v úloze lovkyně je láká do pasti.

Jak složité muselo tohle angažmá být, potvrzují i slova jednotlivých žen. „Poměrně dlouhou dobu jsem nic tak strašného neprožívala, až přišel bod zlomu,“ uvádí Anežka Pithartová. „Tím nebyl ani tak konkrétní zážitek, ale spíš moment, kdy mi připadalo, že se sexuální zneužívání děje tak nějak všude. Během jednoho týdne začaly v médiích vyplouvat na povrch kauzy, které byly doposavad skryty. Objevil se dokument, který zachycuje svědectví dospělých mužů o zneužívání Michalem Jacksonem, a zároveň naprosto šokující výpovědi dívek zneužívaných v církevním prostředí. V tu chvíli mě opanovala totální beznaděj, kdy jsem měla pocit, že všichni muži zneužívají a všechny děti jsou zneužívány.“

Tereza Těžká zase v rozhovorech přiznává, že proti své vůli uvázla v toxickém vztahu s jedním z predátorů, obzvlášť odporným a agresivním vyděračem. Kontakt se pochopitelně podařilo ukončit, a dokonce onu osobu předat k řešení policii, jenomže: „Pak přišlo pro mě něco naprosto neuvěřitelného: druhý den jsem se probudila a zachvátila mě lítost. Byla jsem v panice, jestli jsem mu nějak neublížila, že bych mu měla napsat, jestli je v pořádku. Tehdy jsem poprosila produkci o terapii, protože mi došlo, že mám stockholmský syndrom jako prase.“ To říká herečka v knize Kdo chytá v síti, která v souvislosti s dokumentem vychází a její autorkou je žena Víta Klusáka Marika Pecháčková.

Publikace (o níž nelze zamlčet, že by si zasloužila o mnoho pečlivější redakční zpracování) vzešla z původního nápadu dát anonymně prostor k vyjádření také nachytaným predátorům, pokusit se nahlédnout do jejich uvažování, zjistit, jaké mají hodnoty či svědomí. Souhlasil však jenom jeden, jehož pokřivená osobnost a zploštělé emoce tak dostaly snad až moc velký prostor – jako studijní materiál však může být toto setkání užitečné. Je tu s ním rozhovor, pak ještě další rozhovor za účasti herečky Terezy Těžké, záznam terapie u sexuologa i vlastní texty muže, který se označuje za „hodného predátora“. Dál je v knize mimo jiné rozhovor s jednou z účastnic castingu na roli malé dívky, kterou sice nakonec tvůrci neobsadili, avšak má co vyprávět o vlastních zážitcích coby oběti predátora, ale i aktivní účastnice šikany.

Osvobozující smích

Na téma se nabalil také rozhovor se skautským vedoucím, který si odseděl trest za zneužívání svěřeného chlapce. Stejně jako v případě prvního predátora ukazuje především netečnost vůči citům někoho jiného a až udivující trapnost a primitivnost způsobů, jimiž predátoři dostávají své oběti – tohle je zřetelné i ve filmovém dokumentu.

Od knihy, která představuje těžké, intenzivní, pozoruhodné, ale také trochu živelně posbírané čtení, se dokument liší v jedné zásadní věci: jeho důležitou a silnou složkou je humor, který přinesly nejrůznější situace, jež během natáčení nastaly – ať už se o veselí postarala trapnost predátorů, nebo pohotovost protagonistek. Smích téma nezlehčuje, ale osvobozuje diváky i účastníky od jeho přílišné tíhy. A ukazuje se, že vysmát se útočníkovi, pokud to lze, je nakonec možná ta nejlepší obrana i terapie.