RECENZE: Pornografie Witolda Gombrowicze. Převrácená, vymknutá realita

Pornografie je dobrá volba, na českých jevištích se zatím její dramatizace objevila jen jednou, před pěti lety ji uvedl soubor Company.cz v pražské Komedii, ale inscenace Poláka Gietzkého se příliš nepovedla. Převést na jeviště autorův nezaměnitelný literární jazyk a najít způsob, jak vršit významy a neztratit ze zřetele, že vše se ještě odehrává ve velmi groteskní, ironické embaláži, není jen tak.

Gombrowicz v Pornografii konstruuje velkolepou hru o manipulaci, která nakonec zlikviduje i svoje hybatele, byť konec zůstává otevřený. Hranice mezi lží a pravdou se stále znejasňuje, postavy na jedné straně podléhají svým vášním, na druhé straně jsou svázány konvencemi. A to vše v době druhé světové války, která plní kulisu vykloubené doby, vytváří atmosféru strachu, napětí a nenormality.

Zvrhlé plány

Základní zápletka se odvíjí od příjezdu dvou varšavských intelektuálů na venkovský statek k příteli jednoho z nich Hypolitovi. Ve Varšavě se oba pánové totiž nudí. Literát Witold a režisér Fryderyk mají poněkud zvrhlé choutky, jen tak z plezíru se rozhodují, že dají dohromady dva mladé lidi Heňu a Karla, kteří se znají od dětství a jsou důvěrní, ale erotický vztah mezi nimi není. Karel se přiznává, že ho eroticky vzrušuje Henina matka, a Heňa je zasnoubená s komisním, ale také žárlivým Václavem. Pak do děje ještě vstupuje odbojář Siemian, který dostal strach, a ohrožuje tak všechny kolem sebe. Oběma manipulátorům se postupně daří realitu převracet podle zvrhlého plánu, ale ta se jim pochopitelně vymkne.

RECENZE: Babička od Martina Vokouna. Český rok v Ratibořickém údolí

Dramaturg František Tománek s režisérem vyšli ve své dramatizaci z ověřeného překladu Heleny Stachové a zcela pochopitelně exponují postavu Witolda jako vypravěče a komentátora, která dává nahlédnout do svých myšlenkových pochodů. Kryštof Rímský jej hraje přesvědčivě jako jízlivého manipulátora, potměšilého glosátora, který si sice nahlížení do cizích životů nejprve hodně užívá, ale čím dál víc si uvědomuje, že překračuje všechny možné hranice.

Jeho partner Fryderyk je v podání Jana Plouhara cyničtější a v manipulaci důslednější. Oba působí zvráceně i směšně, taková podivně vyšinutá dvojice. Režie pak jde cestou jednoduchého a účinného zdivadelnění krátkých situací, skoro klipů, které jdou rychle za sebou a jsou oddělené výraznou hudbou. Na horizont promítá kýčovité symboly (srdce, jablka, růže) a pak ještě rychleji na plátně střídá romantické procházky společnosti v sadu na louce, což jako kontrast funguje docela dobře.

Šiktanc od počátku sází na groteskní atmosféru a dbá na to, aby postavy vyzněly panoptikálně, což se mu daří. Mladí (Anna Kratochvílová a Adam Ernest) jsou umazaní od krve, on má krátké kalhoty s laclem, ona krátké šaty s nahými zády, což dva chlípníky přirozeně dráždí. A skoro se zdá, že do nastražené pasti Heňa a Karel padají víc než ochotně a také projevují zarážející nedostatek citu a empatie.

Nápadník Václav Jana Jankovského postupně ztrácí zdravý rozum a jako jediný normálně cítící člověk směřuje k vědomé záhubě. Hypolit Matúše Bukovčana je bodrý moula, který se ale projeví dosti fanaticky a matky Heni a Václava (dvojrole Marty Vítů) jsou také postižené bytosti.

Přece jen ale se v první půlce groteskno rodí trochu kostrbatě a pomaleji, než by bylo záhodno, stejně tak ironie pokaždé nefunguje. V druhé půlce jsou již záměry manipulátorů jasné a náznakový interiér statku (předtím kavárny), pro který scénografovi Janu Štěpánkovi stačí jen pár stolů, židlí a kulatých bílých svítidel, se promění. V zadním plánu jeviště je improvizované divadélko s oponkou, v němž povětšinou na břiše leží Heňa s Karlem a naivně nezúčastněným pohledem přihlížejí všem intrikám a manipulacím. Podivnosti se stupňují, původce chabě vysvětleného úmrtí Karlovy matky je celý od krve, dostane kolem krku psí kornout a je zahnán do boudy, kde občas kňučí. Inscenace nabírá spád a při „poslední večeři“, jíž se zúčastní i strachem paralyzovaný Siemian (Jaroslav Achab Haidler) je atmosféra napnutá k prasknutí. Závěr v tichém a vytřeštěném spočinutí všech aktérů, kteří drží zářící kulatá světla, má působivé vyznění.

Tománek se Šiktancem se s nejednoznačným textem v podstatě popasovali dobře, i když první půlka trochu drhne. Inscenace drží čistý styl, není zbytečně zahlušována nápady a je herecky naplněna.