RECENZE: Soumrak je působivá podívaná. Konec klobouků v Budapešti

Píší se raná desátá léta dvacátého století, Budapešť vzkvétá a v rámci rakousko-uherské monarchie vážně konkuruje Vídni. Přijíždějí sem delegace od císařského dvora, aby poznaly něco nového a také si doplnily šatník – třeba v proslulém kloboučnictví Leiter, které právě slaví třicet let úspěchů. Nebylo to přitom období nerušeného vývoje. Někdejší majitelé zahynuli před nějakými osmnácti lety při požáru a dnes sice podnik dál nese jejich jméno, ale dávno jej vlastní nový majitel, distingovaný Oszkár Brill.

Za této situace vstupuje do kloboučnického salonu dvacetiletá dívka Írisz a uchází se o volné místo. Vše vypadá nadějně do momentu, kdy sdělí své příjmení: Leiterová. Jméno původních majitelů vyvolává u všech ostražitost a možná i strach. Místo je rázem nedostupné, Írisz se však přesto nevzdává. Po létech strávených v učení v Terstu přijela poznat své rodiště a osud své rodiny a vylekanou reakcí Oszkára Brilla teprve začíná její detektivní pátrání. Z jeho výsledků snad můžeme prozradit ještě informaci, kterou se Írisz dozví poměrně záhy – totiž že má bratra, který je stíhán pro brutální vraždu jistého hraběte.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Jedno odhalené tajemství ovšem vyjevuje existenci řady dalších a nic nelze považovat za jisté. Snad jedině to, že když se někde rozhodnete vidět zlo, příliš se nespletete.

RECENZE: Climax je hororová výpověď o hédonismu. Neberte drogy, ani náhodou

V Oscarem oceněném dramatu Saulův syn se László Nemes vydal do vyhlazovacího tábora a doslova diváky „přikoval“ k hlavnímu hrdinovi, donutil je projít s ním peklem. Podobný postup zachovává i zde, kamera také prakticky neopustí hrdinčinu důvěrnou zónu. Prostředí je méně drastické, zážitek to ale není o mnoho příjemnější. Vyprávění nese znaky dobrodružného příběhu – vyskytují se tu dávné záhady, trpící ženy, tajemná společenství, psanci a světanápravci – a zpočátku může budit dojem, že Írisz ve svém pátrání skutečně dospěje k nějakému racionálnímu výsledku. Pečlivě vypravený snímek je zasazen do realistických kulis, které dovolí obdivovat například dobové technické výdobytky nebo, samozřejmě, módu. Zároveň se však odvíjí ve snové logice, jakou známe z knih Franze Kafky, jehož přízračnou poetiku formovala tatáž doba a společnost.

Proto také hrdinka dostává odpovědi na své otázky s takovou námahou, skutečnost je tak rozčilujícím způsobem unikavá a postavy nečitelné. I finální „rozuzlení“ záhady salonu Leitner má charakter odpovědi, která nám může ve snu připadat vyčerpávající, ale půl hodiny po probuzení přestane dávat smysl.

Skutečnou indicií je jednak název a jednak samotný závěr filmu, nabízející bez přechodu záběr do zákopů první světové války. Předchozí dění (či bdělé snění) bylo předzvěstí konce jedné éry, která se v podobě extravagantních klobouků, nablýskaných tramvají a rychlých kočárů mohla jevit skvěle, ale pod jejímž povrchem se stékalo množství temných proudů.

Sdělení Soumraku je možná trochu méně objevné a trochu víc chtěné, než by se na poměrně náročnou, více než dvouhodinovou podívanou slušelo. Jejímu pojetí však nelze upřít působivost; ani z Nemesova špehování hlavní postavy se ještě nestalo klišé (příště už by to možná bylo na pováženou). Výraz představitelky Írisz Juli Jakabové, jejíž tvář nechybí v žádném ze záběrů, je dostatečně přesvědčivý, abychom jí věřili, že v příští minutě může ze zlého snu procitnout kdesi v nervovém sanatoriu. Ovšem, z toho snu se procitnout nedalo a stará Evropa si svůj soumrak musela prožít.