Shakespearův Othello – drama o vášni a žárlivosti, jehož ústřední postavou je „mouřenín benátský“, na tu dobu překvapivě vysoce postavený černoch – by se dal do moderního hávu přenést jednodušeji než jakékoli jiné dílo. Stačilo by vzít úspěšného afroamerického byznysmena, přihodit k němu krásnou bílou milenku a zasadit jejich osudy do nějaké nepříliš rasově otevřené společnosti. Chevalierová, autorka známé Dívky s perlou, na to ale šla jinak. Umístila novodobého Othella do dětského kolektivu.
Boj o přežití v dětském kolektivu
Hlavní postavou je tak Oťa, nový žák páté třídy základní školy kdesi na předměstí Washingtonu, jemuž handicap nováčka ztěžuje skutečnost, že je mezi dětmi jediný černý. Setkává se s nelibostí nekorunovaného „krále hřiště“ Iana a všudypřítomnými intrikami. Bezpečné útočiště pro něj představuje jedině nová spolužačka Dája, krásná a nevinná dívka, která se do neobvyklého vetřelce okamžitě zamiluje.
Právě prostředí dětského kolektivu je asi nejzajímavějším aspektem knihy. Na rozdíl od okruhů přátel, kolegů či například vysokoškoláků, jejichž součástí se člověk stává v dospělosti a které se od sebe výrazně liší, je totiž zcela univerzální. Prošel si jím každý čtenář a jeho zkušenost byla plus minus stejná. Proto má Ten černý vzadu jedinečnou schopnost vyvolat v něm autentické vzpomínky na každodenní boj o přežití, na drobné půtky mezi školními partičkami, neoblomné škatulkování a první (zpravidla tragicky končící) lásky.
Školní kolektiv si přitom se shakespearovskou předlohou perfektně sedne. Rychlé zvraty (celý děj se odehrává během jediného dne), rychlé soudy i rychlá milostná vzplanutí se mohou tímto dramatickým způsobem odehrát právě a jen mezi dětmi, kde je z jedné strany přiživuje naivita a z té druhé touha stát se hrdinou velkého, emocemi nabitého příběhu.
Jinakost nejvíc naráží u dospělých
Novela v sobě ovšem nese i další poselství, na to, že se odehrává ve Spojených státech 70. let, pro dnešní českou společnost překvapivě aktuální. Tak jak to učinil Shakespeare již na počátku 17. století, dotýká se i Chevalierová rasové otázky a problematiky „jinakosti“. A ukazuje nám, že ačkoli jsou to na první pohled děti, které bezprostředně dávají najevo nelibost k černošskému chlapci, nakonec Oťa nejvíce narazí u dospělých sešněrovaných předsudky. Mezi spolužáky si své místo vydobýt dokáže, učitelé jej ale i přes snahu o udržení dekora vnímají jako narušující element, čistě na základě stereotypů. Od Iana si tak Oťa vyslechne pouze konstatování, že „černí přece musí umět hrát baseball“. Vychovatel Brabant na něj naproti tomu v závěru knihy huláká „ty negře!“.
Zatímco v první polovině knihy působí psychologie dětských postav naprosto autenticky, když se příběh začne vyostřovat, promluvy některých žáků základní školy začínají trochu tahat za uši. Obzvlášť Oťa, Dája a „podivínská“ Mimi znějí na svůj věk až příliš vyspěle. To je ale patrně daň za převzetí shakespearovské linky a snahy o to, aby charaktery zmítané lehce překombinovaným dramatem působily věrohodně.
Tracy Chevalierová - Ten černý vzadu. Nový Othello Nakladatelství Práh, Praha, 2018 176 stran |
