Už jsme doma si hrají s osmičkovou symbolikou spojenou s českým národem. Kry jsou jejich osmým řadovým albem (kompletní diskografie kapely čítá mnohem víc titulů, jsou v ní různé příležitostné projekty, kompilace nebo živá alba), obsahují osm nových písní, vyšly osm let po předcházejícím řadovém titulu Jeskyně. Leader kapely Miroslav Wanek tvrdí, že je to v podstatě náhoda a asi má pravdu. I datum 8. září pro křest desky v prý nejsevernějším městě světa Longyearbyen na Špicberkách asi vyšlo víceméně náhodou.
Náhodné ale není monotematické zaměření alba. Už jsme doma nejpozději od své čtvrté desky Pohádky ze Zapotřebí (1995) dávají svým albům jednotící ideu, ale tak vzájemně prokomponovaný celek, jehož jednotlivé části-písničky by přes všechnu lyričnost vytvářely de facto dramatický oblouk, to tu ještě nebylo.
Pomíjivost ledu
Album, od začátku do konce skutečně mrazivé, začíná u sněhových vloček (Vločky), které se snášejí na led a „ještě jsou individualitami“. Stanou se součástí ledové krajiny, která praská (Praskání), hory ledu se občas hroutí (Pád), kry plují a tají (Cesta, Dým), až se nakonec rozpustí.
Poslední slova osmé písně Kry a zároveň celého alba znějí: „Kry svoje oči tiše klopí / že tají tají potají / A v myšlenkách se stále vrací / že jednou k břehu doplují // A že se opět vločkou stanou / která se k slunci vytratí / ‚Poslednízhasne‘ / - krami zazní / a ještě - malé šplouchnutí...“
Je nabíledni, že základní myšlenkou alba je pro výhradního autora textů a hudby Miroslava Wanka pomíjivost lidského života, metaforicky vyjádřená „životem“ ker ledu, jejich personifikací. Takové obrazy má Wanek rád a ovládá je jako málokdo nejen na hudební scéně, ale i v české současné poezii. Podobně pracoval nejen na minulé Jeskyni, ale například i na albu Uši (2011) a v jednotlivostech, na bázi jednotlivých písní, nikoli kompletních albových celků, vlastně od samého začátku působení v Už jsme doma.
Bylo však řečeno, že Kry jsou v lecčem jiné. Tou základní novinkou je tentokrát druhý rozměr sdělení alba. Kromě tohoto nadčasového a všelidského má totiž i svoje konkrétní zacílení, které s onou pomíjivostí života úzce souvisí.
Kry jsou totiž zároveň Wankovou lidskou, sociální a vlastně i politickou proklamací. Přitom v žádném případě nejde, alespoň v písních samotných, o žádná prvoplánová prohlášení. Všechny dotyky současnosti musí posluchač vyčíst ve Wankově zhudebněné poezii. Tenhle autor rozhodně žádné „častušky“ nikdy nepsal, a přestože jeho potřeba bouchnout do stolu byla evidentně velmi silná, na tomto základním rysu jeho tvorby se nic nezměnilo. Což je i pro „trvanlivost“ jeho písní jedině dobře.
Smetí v moři
Určitě by se posluchači onen aktuální rozměr alba Kry hůře dešifroval, nebýt v bookletu čtyřstránková Wankova dosti emotivní proklamace, ve které osvětluje inspiraci alba a jeho věnování. Adresátem je 71 běženců, kteří byli nalezeni mrtví udušením v nákladním voze u rakouského města Neusiedl am See v roce 2015.
„Jejich jména, na rozdíl třeba od mrtvých z redakce Charlie Hebdo, nebyla nikdy zveřejněna, ani se nekonaly celosvětové tryzny či demonstrace...“ píše Wanek. A o pár řádek dál pokračuje velmi zostra: „Dovede si kdokoli z těch fašistických, xenofobních okamurovců (v jiných zemích si dosaďte své zrůdy) a jejich sympatizantů (vč. současného českého presidenta) představit tu hrůzu dvoudenního postupného umírání uvnitř zamčeného rozpáleného vozu bez oken, tu bezmoc a zoufalství, křik malých dětí?“
Když tedy Wanek například v písni Smetí zpívá o „živém smetí“, je zřejmé, co má na mysli: „Smetí ztracené / Smetí nechtěné / svůj směr nedohledá / Míří do moře k divné závoře / Dál už nemůže dál.“ A jedním dechem také vysvětluje genezi naší lhostejnosti: „Komu se hodí že se tu rodí / ze strachu samý strach? / Ze strachu zášť a ze zášti zloba / Lhostejnost bezcitná // Ze zloby chlad / a z chladu jen ticho / Okamžik ospalý / Kdo by se staral že na to smetí / voda se přivalí?“
Bez kopírování
Už jsme doma jsou jednou z hudebně nejoriginálnějších českých rockových skupin. Jejich osobitost jim už dávno otevřela dveře do celého světa, pravidelně koncertují ve Spojených státech či v Japonsku, o evropských zemích nemluvě. Vesměs samozřejmě – vzhledem k posluchačsky nikoli nenáročné tvorbě – na klubové úrovni, ale i tak najdou v tomto ohledu srovnání na naší scéně dost těžko.
V souvislosti s řečeným je vlastně paradoxní, že o hudbě na Krách zde ještě nepadlo slovo. Je to tím, že album má prostě téma a jeho textové zpracování tak silné, že na sebe plně strhává pozornost. Oslyšet hudební složku by však byla škoda. Kromě pár aranžérských detailů, jako je využití akustické kytary, pro tuto kapelu skutečně velmi netypické, nepřináší sice nic takzvaně „nového“, jen potvrzuje svébytný autorský rukopis Miroslava Wanka. Jenomže tak výrazný autor si prostě může dovolit z prvků svého rukopisu skládat stále nové „sestavy“ bez rizika kopírování sebe sama.
