Úterý 28. září 2021, Den české státnosti
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Šťastné dny Ivy Janžurové. Oblíbená herečka slaví 80 let

Kultura

  11:00
PRAHA - Iva Janžurová dnes slaví osmdesáté narozeniny. Jakkoli je pro velkou část diváků herečkou komediální, v jejích vrcholných rolích jí vždy byla nejvlastnější tragikomická poloha doprovázená často velkou vroucností. Za všechny snad zmiňme filmovou Štěpu z Petrolejových lamp a v divadle pak Janu z Arku v Anouilhově Skřivánkovi.

„Považuji to za polovinu, případně kousek po prostředku své umělecké práce,“ řekla dojatá Janžurová. Poděkovala všem, kteří ji vedli a pomohli, včetně diváků a příznivců. foto:  Dan Materna, MAFRA

Další z letošních hereček jubilantek patří do silné herecké generace narozené za války, která v invenčních a částečně liberálních šedesátých letech slavila první velké úspěchy v divadle a ve filmu a příchod normalizace jim jejich rozlet různě přerušil nebo zkomplikoval.

Se svou starší kolegyní Jiřinou Bohdalovou má společnou obrovskou popularitu, kterou si také jako ona hodně vydobyla v televizi v 70. a 80. letech. Její schopnost proměnlivosti i vrozená živelná energie jí vždy dovolovaly bravurně zvládat široké rozpětí rolí od těch vysloveně komediálních až po tragikomické, neřkuli groteskní a zajímavě sebeironické.

Iva Janžurová ve snímku Teroristka (2019). Režie: Radek Bajgar.
Herečka Iva Janžurová od roku 1987 působí v Národním divadle.

Tato otevřenost ale měla háček, Iva Janžurova zejména ve zralém věku budila dojem, že nedokáže žádnou, hlavně televizní roli odmítnout a vytvořila desítky postav, které její herectví nijak nerozvíjely, spíš naopak, byly to jen variace na držkaté děvenky v potrhlých situacích. Přečetné komedie, v nichž hrála, ji také zavedly až k výrazové manýře, které se ale v případě potřeby uměla zbavit a v posledních letech se od ní již oprostila.

Tato schopnost jít k roli s otevřenou myslí zrodila po roce 1990 několik výjimečných příležitostí, například Stařenka v Ionescových Židlích či Winie v Beckettových Šťastných dnech. Té autor předepsal, aby vězela nejprve po pás, posléze po krk ve vyprahlé půdě . Janžurové více než dvouhodinový monolog byl skvělou studií, na malé ploše dokázala ztvárnit podobenství o nezměrné lidské síle a nekončící naději navzdory bezútěšné realitě a ještě být zábavná a ironická. 

Třeba její pohrávání si s všemožnými nuancemi a detaily bylo jedinečné. Její Winnie žila své šťastné dny pořád, i když mohla už jen pozorovat vlastní nos a byla přitom nesmírně přesvědčivá, což nejspíš souvisí i s tím, že Iva Janžurová je podobně jako tato postava nezdolná a dychtivá.

Čtvrtstoletí na Vinohradech

Jubilantka patří k herečkám, jež měly nastoupit učitelskou dráhu. Vystudovala pedagogické gymnázium a teprve potom se přihlásila na DAMU. Doma jí s upřímnou lítostí tvrdili, že na herečku není dost hezká, půvabná ale byla vždy a navíc velmi proměnlivá. Do Prahy jela skoro na zapřenou – řekla, že jede na zájezd s folklorním souborem. Zkoušky udělala a školu ukončila v roce 1963 v ročníku Vlasty Fabianové. Absolvovala hrou Dvanáct o mladé herečce v prvním angažmá, kterou pro ni napsal Pavel Kohout, a Holčičí improvizací – tu si pro změnu napsala sama.

O rok později režisérka Eva Sadková s Janžurovou úspěšně převedla hru Dvanáct do filmové podoby. Janžurová pak na rok zakotvila v libereckém divadle F. X. Šaldy a od roku 1964 byla bezmála čtvrt století v angažmá v pražském Divadle na Vinohradech. Hrála tu Johanku z Arku v Anouilhově Skřivánku v Dudkově režii, titulní roli ve Vančurově Josefíně, Violu i Sebastiána v Shakespearově Večeru tříkrálovém, Charlottu Steinovou v Hacksově hře Rozhovor v domě Steinových o nepřítomném panu Goethovi a na odchod zaujala mimořádným výkonem v Medee Robinsona Jefferse.

Vinohrady se staly součástí jejího života, seznámila se tu se svým partnerem – režisérem Stanislavem Remundou, s nímž měla dvě dcery Sabinu a Theodoru. V roce 1987 Vinohrady opustila a stala se členkou činohry Národního divadla v Praze.

Cit pro kontrasty

Jak již bylo řečeno, plodná šedesátá léta jí umožnila zařadit se mezi nejlepší filmové herečky. Kachyňův Kočár do Vídně z roku 1966 staví především na jejím skvělém výkonu. Postavu vesnické ženy, které nacisté na sklonku války oběsili muže a jíž se nabízí možnost pomsty, vystavěla s mrazivou úsporností a přesností výrazu. 

Dva výtečné filmy natočila s Jurajem Herzem, již zmíněné Petrolejové lampy, kde vytvořila mladou ženu Štěpu, která se vlastně stejně jako divadelní Winnie upíná ke své představě štěstí. Janžurová tu zvláštním způsobem spojila životní sílu a zjitřenou citovost. Cit pro kontrasty a proměnlivost ji dovedly k dalšímu Herzově snímku Morgianě, kde si zahrála dvojroli krásné a čisté Kláry a záštiplné Viktorie.

Do závěru 70. let pak žádné zvláštní příležitosti film nepřinesl, hrála hlavně v komediích, ale výraznou postavu stárnoucí ženy vytvořila i v Hanákově snímku z roku 1980 Ja milujem, ty miluješ. Její účast v klasické české komedii je ale nezapomenutelná – od Adély v Pensionu pro svobodné pány (tu si pohostinsky zahrála i v Činoherním klubu) přes „lékařku“ Zuzanku ve Světácích až po herečku Kelettiovou v Pane, vy jste vdova.

Zakázané Cannes

Také Iva Janžurová měla po roce 1972 problémy, jako idealistka vstoupila během studia na DAMU do KSČ, po srpnové okupaci v roce 1968 ze strany ale vystoupila a viditelně se proti ní angažovala. Mediálně známá je její účast při vítání generálního tajemníka ÚV KSČ Alexandera Dubčeka koncem srpna 1968 po návratu z Moskvy. 

Psala také fejetony na aktuální témata publikované v časopisu Zítřek. V jednom rozhovoru vzpomínala, jak nesměla jet v roce 1972 do Cannes, kde byly v soutěži Petrolejové lampy: „Spousta režisérů raději do spolupráce s herečkou nepovzbuzovanou režimem nešla. Doneslo se mi, že mám normu – mohu být maximálně v jednom filmu ročně, v televizi jsem směla dělat jenom v redakci zábavy.“

Devadesátá léta přinesla Janžurové nové příležitosti v divadle i ve filmu. Jako členka činohry Národního divadla vedle již zmíněných rolí ztvárnila řadu postav klasického i moderního repertoáru, třeba královnu Alžbětu v Schillerově dramatu Marie Stuartovna, kterou pojala s lehkou, vladařku polidšťující ironií. 

Ráda vzpomínám na její Vévodkyni z Yorku v Richardovi III., již ztvárnila coby zlobnou, zavilou stařenu, která krhavým hlasem pronáší své kletby. Nebo statkářka Gurmyžská, jež v Ostrovského stejnojmenné hře prodala les (režie Michal Dočekal), aby měla peníze pro svého mladého gigola. Je to studie životní nejistoty, která výtečně zapadla do pojetí komedie mravů. A pochopitelně současný kasaštyk Audience u královny (režie Alice Nellis), kde s velkou kázní a schopností perfektní stylizace hraje současnou britskou panovnici Alžbětu II.

Vždycky ovšem měla své aktivity, ať to bylo rodinné divadlo, nebo v posledních letech účast na inscenacích Divadla Kalich, kde i režíruje.

A ještě poznámka na závěr: je zajímavé sledovat, jak se její naturel a styl přenesly na dceru Sabinu, jež je fyzicky podobná spíše otci, ale má Janžurové vroucnost i spontaneitu.

Mizejí už i chodníky. Ústecké ghetto se vymyká, čeká ho nový režim

Premium Ve čtvrti Mojžíř v Ústí nad Labem, která se za dvacet let změnila ze solidního sídliště v ghetto, nastane nový režim....

Zabaveno. Policie hon na Savova nevzdává, vzala mu nemovitosti a sto milionů

Premium Kontroverzní podnikatel František Savov je už sedm let obviněn v případu obřích daňových úniků a zhruba stejnou dobu se...

Vlak do Chorvatska klidně zruším, pokud problémy s ním neustanou, tvrdí Jančura

Premium Skupina Student Agency se během léta zvedla z covidového dna, přesto za sebou táhne půlmiliardový účet a chybí jí i...

Mohlo by vás zajímat