Po čtyřiačtyřiceti letech se v Paříži představuje rozsáhlá retrospektiva Joana Miróa. Na sto padesát děl katalánského rodáka se rozprostírá na dvou patrech galerie v Grand Palais. Plátna, kresby, keramika, sochy nebo knižní ilustrace se podařilo sdružit ze všech významných světových galerií a muzeí.
Unikátní výstava nabízí vhled do sedmdesátileté kariéry tohoto nespokojeného umělce, který zažil hned několik politických převratů ve své zemi. To všechno se v jeho tvorbě odrazilo, říká jeho vnuk Joan Punyet Miró.
LN: Naposledy se velká retrospektiva Joana Miróa představila v roce 1974. Jak tedy hodnotíte tu současnou?
Považuji ji skutečně za výjimečnou a jedinečnou. Už proto, že je čím dál složitější díla na takovou výstavu zapůjčit, všechna je pojistit a dopravit. Ale podařilo se to, a máme tak jedinečnou možnost vidět plátna plná barev, silných elementů a předělů, konfrontací, ba až konfliktů. Na práci je vidět, že můj dědeček do děl vnášel hodně síly.
LN: Joan Miró byl totálním umělcem. Prosadit se v uměleckém světě ale nebylo v jeho případě vůbec lehké...
Je pravda, že se musel hodně snažit, cesta nebyla lehká. A bylo to právě tady v Paříži, kde se mu otevřely dveře. Vybízelo k tomu i umělecké prostředí, obdivoval třeba Andrého Bretona. Hledal cesty, kterými se do té doby nikdo nevydal. Riskoval, nakonec ale uspěl a stal se jedním z velkých mistrů dvacátého století. I když on sám zůstával tím, kdo o sobě neustále pochyboval.
LN: V době první světové války byl Miró považován za jednoho z prvních katalánských fauvistů. Výstava v Grand Palais se zaměřuje i na jeho kubistické období. Ani k jednomu z těchto směrů se ale nepřiklonil. A neměl prý rád dokonce ani řazení k surrealismu.
Přesně tak, neměl. Tak jako je Picasso řazen ke kubismu, Miró je často brán za surrealistu. Ale tak to není vůbec přesné. Dokonce bych řekl, že byl trochu dotčený, když jeho dílo limitovali na surrealismus. Po druhé světové válce u něj došlo k určité revoluci, a to vzhledem k americkému umění. Zajímal se o dílo Jacksona Pollocka nebo Marka Rothka. Miró navíc obdivoval i japonské umění. Japonsko také dvakrát navštívil, v roce 1966 a v roce 1970. Poznání japonské kaligrafie naprosto změnilo jeho estetické vnímání a vyjadřování.
LN: Dá se říct, že obecně neměl rád limity? Bylo to i jeho povahou?
Víte, on říkal, že nechce být repetitivním malířem. A nechtěl být předvídatelným umělcem. Chtěl bořit limity a násilně evokovat a šířit nová gesta. Nechtěl se opakovat, to z hloubi duše nesnášel. Proto zkoušel nové techniky, vytvářel nové metody. Byl velice náročný sám k sobě a ke své tvorbě. Hodně ze svých děl předělal, zničil nebo spálil. Kladl si prostě hodně požadavků a sám k sobě byl velmi přísný.
LN: A přitom měl stále dost sil na to, aby svá díla předělal nebo znovu vytvořil?
Tak to je právě to, co je u Miróa zásadní. Protože se zajímal o vše, co se dělo ve světě, absorboval to, jako by to jeho malba nasávala. Jako by došlo k jakési metamorfóze. Hodně z amerických umělců před občanskou válkou ve Španělsku čerpalo právě z Miróa a naopak po druhé světové válce, po roce 1945, to byl Miró, kdo se inspiroval tvorbou v New Yorku nebo buddhistickými grafikami v Japonsku. Můžeme si tak všimnout různých uměleckých experimentů. Tak aby se nikdy nevrátil k tomu, kde už byl. Proto si neustále kladl otázky a hledal nové motivy a způsoby tvorby. Proto často svá díla ničil a znovu vytvořil. Posouvalo ho to tak dál. Na dědečka si tak vlastně vzpomínám jako na někoho, kdo se trápil. Ničil ho tenhle pocit nedokonalosti. Chtěl totiž dosáhnout nejvyššího bodu vyjádření. Toho ale nemohl dosáhnout, a tak byl sám na sebe stále naštvaný. A kvůli tomu o sobě hovořil jako o umělci, který vlastně umělecky nikdy neuspěl a který neustále chyboval.
LN: Vliv na něj nepochybně měla i politická situace ve Španělsku v období třiceti let Frankovy diktatury...
Nikdy nevěšel ramena. To vlastně vychází i z jeho povahy a charakteru Katalánce. A neustále cítil dluh ke své zemi a ke svému umění. Miró stál na straně krále a byl připravený k znovuvybudování nového systému a k pozvednutí Barcelony.
LN: Cítil se odpovědný za španělskou kulturu?
Během třiceti let diktatury odešla velká část španělské inteligence do exilu. Miró zůstal na místě a bojoval proti Frankově režimu ve Španělsku. A snažil se vytvářet kulturní život a podílet se na jeho rozvoji.
LN: V Paříži můžeme vidět i slavný triptych Modrá I, II, III. Je dost neobvyklé vidět tyhle tři obrazy vedle sebe.
To je pravda. Jak říkal Picasso: „Asi tak čtyři roky mi trvalo, než jsem se naučil malovat podobně jako Rafael. Ale zabralo mi to celý život, abych se naučil malovat jako dítě.“ Miróovi v době vzniku triptychu už bylo skoro 70 let. A právě na tom můžeme vidět jistou reflexi v jeho umělecké tvorbě. Je to kosmos, galaxie nebo Miróův modrý vesmír, který nám ukazuje, kam za tu dobu došel.
LN: Které plátno vy osobně považujete za stěžejní?
Pro mě je to dílo z roku 1925 nazvané Tohle je barva mých snů. A pak díla na konci expozice, která pocházejí ze sbírek z nadace na Mallorce. Ta ukazují Miróův abstraktní expresionismus. Právě v nich vidím stárnoucího umělce, který je nespokojený, naštvaný, který chce neustále dělat revoluci. A to je pravý Miró.
