Oněch devětačtyřicet nahrávek vybral ze svého bezedného archivu zvukař někdejší pražské folkové bašty, Klubu na Petynce, a také festivalu Porta Petr Benesch. Není příliš podstatné, že sestava a pořadí na dvou co do stopáže skutečně poctivě využitých discích nectí chronologii a příliš nedává ani například tematickou logiku.
Důležité je, že Daňka představuje skutečně z různých úhlů pohledu a vypovídá o něm mnohem více než jen to, že je autorem „trampské hymny“ Rosa na kolejích, při jejímž zpěvu se na festivalu Porta v plzeňském amfiteátru Lochotín stavěly svého času do pozoru desetitisíce lidí.
Ostatně, sám Daněk se úzké trampské škatulce vždycky dost vzpíral, v mnoha rozhovorech řekl, že se při stání publika při Rose na kolejích (mimochodem, hudebně i textově překrásné písničce, pokud se oprostíme od balastu, který je na ni navěšen) vždycky dost ošíval.
Nebál se elektriky
Mezi trampským publikem vzbudil Wabi Daněk v roce 1984 dost značný rozruch, když svoje debutové album, nazvané – jak jinak – Rosa na kolejích, nenahrál sólově, jak ho tehdy všichni znali z klubů a festivalů, nýbrž přizval do studia řadu muzikantů, zčásti z okruhu kapely AG Flek, a písničky nechal zaranžovat vlastně do zvuku folkrocku a moderní country.
Zněly tu takové nástroje jako elektrická kytara, baskytara, elektrické piano či bicí, vesměs instrumenty, které ortodoxní trampové neuznávali a v některých obdobích za jejich použití na Portě dokonce „drzouny“ vypískávali. Toho se Daněk nebál, jeho pozice byla neotřesitelná a je dost možné, že tímto albem značně přispěl, stejně jako o rok později Karel Plíhal podobně koncepčně pojatým debutem, ke zvýšení tolerance portovního publika.
Faktem ovšem samozřejmě je, že nejtypičtější Wabi Daněk je sólový s akustickou kytarou, nejčastěji dvanáctistrunnou, a také že jeho muzikantské a autorské kořeny jsou vysloveně ortodoxně trampské. Dokládají to nejstarší nahrávky dvojalba z první poloviny 70. let, kdy byl členem skupin Plížák a Rosa (pro tu ostatně napsal svůj největší hit).
Daňkovy písničky nijak nepřekračují rámec dobové trampské produkce, trpí mnohomluvností, rozvláčností, podivným, jaksi interním táborákovým humorem. Jen v nejsilnějších okamžicích tohoto období, jako je píseň Cesty v bažinách, se v té době Daněk přiblížil svému vzoru, po němž dostal přezdívku, totiž Wabimu Ryvolovi z kapely Hoboes.
Výpověď o době a vzkazy mezi řádky
Po nastoupení sólové dráhy, kterou zde mapuje většina dvojalba v nahrávkách pořízených mezi lety 1983 až 1990 na festivalech Porta, Slunovrat Svojšice či Zahrada Strážnice anebo z Klubu na Petynce, Daněk svůj záběr výrazně rozšířil. Na jedné straně jistě v některých písních vycházel z trampské romantiky (Hudsonský šífy, Fram), případně z reflexí života stárnoucího a už nepraktikujícího trampa (Fotky, Ročník 47), to vše ale pojednával s odstupem a přenositelně i mimo okruh kamarádů od ohně.
Wabi Daněk v roce 1981 na Svojšickém slunovratu
Na straně druhé se přesunul do sféry standardního folkového projevu, na jehož půdorysu zaznamenal řadu hitů, které s trampingem vlastně neměly nic společného. Byly to buď dobové výpovědi, které popisovaly situaci lidí v pozdní normalizaci sice nikterak „bojovně“, ale výmluvně, pravdivě a s možností leccos vnímat mezi řádky (Nevadí, Outsider Waltz, Na cestě), anebo vysloveně lyrické songy typu Písně, co mě učil listopad.
Je pravda, že Wabi Daněk měl občas sklony k určité plakátovosti, ať už sociální (Tři patra smutku), ekologické (Stromy), nebo antikonzumeristické (Motoroví trampi, Dívce v mercedesu), ale i to patřilo k 80. letům – ani jiní jeho kolegové z první písničkářské ligy na tom nebyli o moc lépe. Faktem je, že Wabi Daněk díky svému uvěřitelnému, až hypnotickému projevu dokázal předat i slabší píseň. Případně posluchače strhnout k reakcím, jako je zde nahrávka hříčky Hejkal z plzeňské Porty z mimořádně hojně navštíveného ročníku 1983.
WABI DANĚK: LIVE 1971–1990 Galén 2023 |
Dvojalbum uvádí i některé vyložené rarity a „výpůjčky“. Například Píseň malých pěšáků, kterou přebral Pavel Žalman Lohonka od amerického písničkáře Johna Prinea, přeložil ji a Wabi Daněk ji občas přebíral z jeho repertoáru. Posléze si touž píseň, v originále Hello In There, otextoval česky sám a zpíval pod názvem Helou, lidé, jak slyšíme z nahrávky z roku 1986.
Mezi rarity svého druhu patří také několik lidových písní, které vždycky na koncertech Wabiho Daňka působily poněkud cizorodě v kontextu ostatního repertoáru, ale přesto měly svoji nespornou váhu. Anebo silný protiválečný song Dezertér, který složil v lidovém duchu Miloš Dvořáček z hradecké skupiny Kantoři, otextoval ji Dušan Vančura ze Spirituál kvintetu a na dvojalbu jej najdeme ve dvou verzích: Daňkově čisté sólové a raritní, kdy se k němu v jednotlivých slokách na Svojšickém Slunovratu 1986 připojili autoři písně.
Živé nahrávky, nebo aspoň jejich většina, ukazují nejsilnější stránku Wabiho Daňka, vypovídají o jeho daru přesvědčivosti, charismatu, uhrančivosti. Vesměs kvalitách, díky nimž dokázal oslovit i posluchače, kteří v lese pod širákem nikdy nespali.
