Živé kvety jsou už od svých začátků špatným svědomím slovenské (a protože toho máme s našimi východními sousedy hodně společného a kapela hrává u nás častěji než doma, tedy i české) společnosti. Jejich zatím vrcholné album Sloboda z roku 2005 je jedním z nejvýraznějších v dobrém slova smyslu angažovaných alb, jaká kdy na území bývalé federace vznikla.
Kapela si za to samozřejmě užívá své. Na jedné straně má početný tábor příznivců a například její improvizované, v podstatě utajené vystoupení na letošním festivalu Pohoda v Trenčíně patřilo vzájemným propojením mezi publikem a malým pódiem, na němž Živé kvety unplugged hrály, k zásadním zážitkům. Na straně druhé je postoj slovenské většiny, o němž zpěvačka Lucia Piussi v aktuálním rozhovoru pro český magazín Uni říká: „Dalo by se říci, že žijeme přímo takový disidentský život. S tím rozdílem, že zatím nemusíme do basy. A když tam nemusíme, tak si žijeme po svém. Takže naše kapela už funguje naprosto mimo oficiálnístruktury naší ctěné společnosti.“
Bratislava v hlavní roli
Minulým albem, Oľga, ideš svojím tempom!, v roce 2012 Živé kvety ubraly na rockovém, místy až lehce punkovém hudebním výrazu. V mezičase frontmanka porodila a věnovala se potomkovi,a hudební předák kapely a prakticky výhradní skladatel Peter Bálik si zřejmě doma pohrával především s akustickou kytarou a možná i klavírem, protože nové písničky jsou ještě klidnější a akustičtější než kdykoli předtím. Ztratily, pravda, na údernosti, ale vynikla jejich písničkářská podstata.
Hned úvodní písnička Na ľavom brehu Dunaja v mnohém vypovídá, co bude posluchače čekat v dalších devíti písních. Lze ji označit za folkrockovou, je zasazena do bratislavských reálií a místo aby – jak bylo u Lucie Piussi dříve zvykem – sypala sůl do otevřených ran, je spíše smířlivá. V tomto ohledu je první sloka vlastně jakýmsi mottem celé desky: „Keď ťa život náhle otrávi / poď si so mnou ľahnúť do trávy / nemusíš sa ničoho bať / chcem sa s tebou iba rozprávať.“
Živé kvety
Téma Bratislavy, její ulice a zákoutí, prolíná kontinuálně celou tvorbou Živých kvetů. Je jen málo kapel, které by byly tak silně ukotveny ve svém působišti. Ale na albu Nové poschodia Živé kvety realitu slovenské metropole popisují asi nejvýrazněji. Už ve druhé písni alba, Bratislava II (společně s Bratislavou I vyšla už před dvěma lety na vinylovém singlu), Lucia Piussi staví za sebe metaforické obraty, jimiž město personifikuje, nenechá na něm nit suchou, a přesto z ní cítíme lásku k městu. Podobným způsobem, byť s větším poetickým nábojem napsal pro změnu o českém hlavním městě už v 70. letech písničku Madame Praha Vlastimil Třešňák. Pěkným bonusem skladby je velmi zvláštní varhanní part hostujícího Mariána Vargy.
A s Bratislavou se pojí i písnička Pre tento deň, vize města plného výkopů, betonu a jeřábů i lidí, žijících mezi nimi: „V bufete na stojáka hipsteri aj stavbári / ospalí vydedenci na zastávkach / čo túžia len po posteli.“ V neposlední řadě má bratislavský rámec i konstatování smutného faktu, kam se dostala kdysi silná slovenská punková scéna. V songu Bratislavskí pankáči hostuje dvojice zasloužilých slovenských punkerů, zpěvák Whisky z kapely Slobodná Európa a kytarista Leďo, někdejší člen Zóny A. Její frontman Koňýk mimochodem před časem šokoval svým příklonem k neonacistickým strukturám.Jemu nepochybně patří i sloka: „Bratislavskí pankeri / prízraky i pozéri / prominenti, fašouni / divní patróni.“
Ale samozřejmě, že se Živé kvety vyslovují na albu i k jiným tématům. Celkem originálním pohledem Lucia Piussi reflektuje svoje mateřství v písničce Cosa nostra, láska mezi matkou a dítětem pro ni je „pomsta nebies aj pýcha“ a vyzývá sama sebe: „Len zhlboka dýchaj.“ A To, čo nás spája, jednu z nejlepších písniček alba, u níž vlastně ani nevadí „rapersky“ převrácený přízvuk v refrénu, věnovaly Živé kvety Juraji Kušnierikovi, slovenskému novináři a činorodému kulturnímu aktivistovi, který vloni zemřel.
zdroj: www.youtube.com
