Když v roce 2000 tým Thomase Higginse z australské CSIRO Plant Industry představil světu hrách obrněný metodami genového inženýrství proti zrnokazovi hrachovému, ocenili to většinou jen odborníci. Nedávno se stal tentýž hrách hvězdou první velikosti, když jeho konzumace vyvolala u laboratorních myší reakci imunitní obrany.
Odolný hrách měl usnadnit život pěstitelům. Ti jej zdaleka nepěstují jen kvůli semenům. Jako ostatní motýlokvěté rostliny dodává i hrách do půdy dusíkaté látky, které na jeho kořenech vyrábějí symbiotické bakterie ze vzdušného dusíku. K nejvážnějších nepřátelům hrachu patří drobný brouk zrnokaz hrachový.
Zjara nalétávají samičky na rozkvetlá hrachová pole a kladou tam vajíčka. Larvy se po vylíhnutí prokoušou do lusku a zavrtají se do semena. Tam dokončí vývoj v dospělého brouka, který na jaře vylétne a hledá rozkvetlé hrachové pole. Ničivý kruh se uzavírá. Pokud pěstitel nenasadí proti zrnokazům tvrdou chemii, připraví jej až o třetinu úrody.
Fazole zůstávají nájezdů zrnokazů hrachových ušetřeny. Chrání se zvláštní bílkovinou zvanou inhibitor alfa-amylázy, která narušuje trávení škrobu. Larva, která se krmí semeny s inhibitorem, nedokáže trávit a hyne. Vědci z Higginsova týmu proto izolovali gen, podle kterého si fazol inhibitor vyrábí, a ten podstrčili půdní bakterii Agrobacterium tumefaciens.
Tyto bakterie jsou rození „pašeráci genů“. V přírodě pašují své geny do dědičné informace rostlin a vyvolají u nich růst nádorů. Ve vzniklé „bouli“ najde bakterie ideální podmínky k životu.
Laboratorně připravené bakterie rostlině neškodí. Jako trojský kůň vnesou do její DNAnové geny. Australané tak získali hrách ozbrojený proti zrnokazům bílkovinou z fazolu. Nově vzniklá odrůda odolávala larvám brouků s účinností 99,5 %.
Kdyby vyšlechtil Higgins hrách se stejnými vlastnostmi bez pomoci genového inženýrství, mohl by hned žádat o povolení nové odrůdy k pěstování na polích. Geneticky modifikovaný hrách však čekaly roky náročných testů. Botanici prověřovali, zda se pylem tohoto hrachu neopylí jiné rostliny.
Zkoumali, jestli tak některý zástupce australské flóry nezíská díky genu pro fazolový inhibitor odolnost vůči svému přirozenému škůdci a nebude se jako superplevel nekontrolovaně šířit poli i přírodou. Toxikologové prověřovali, jestli není nový hrách po zásahu do DNA jedovatější.
Potíže s alergií
Tým z Australian National University zkoumal, zda fazolový inhibitor z hrachu nemůže vyvolat u konzumentů alergickou reakci. Už první testy věstily potíže. Hrách si inhibitor „upravil“. Vlastní bílkovinná kostra inhibitoru zůstala nezměněná. Hrách ji ale „ověsil“ poněkud jinými cukry. A cukerný obal často ovlivní výsledné vlastnosti bílkoviny. Nezbývalo než odzkoušet, co pozměněný inhibitor udělá s imunitním systémem zvířat.
Pokusným myším krmeným obyčejným hrachem a fazolemi se vedlo dobře. Pozměněný inhibitor geneticky modifikovaného hrachu však myším dráždil imunitní systém. Samotná konzumace geneticky modifikovaného hrachu nezpůsobovala zvířatům žádné potíže.
Podráždění imunitní obrany se projevilo, teprve když byl myším čistý inhibitor píchnut v injekci nebo když jej myši vdechovaly. Výsledky studie byly pro Higginsův tým velkým zklamáním a CSIRO Plant Science na jejich základě další výzkum geneticky modifikovaného hrachu odolného proti zrnokazům ukončilo.
Odpůrci genetických modifikací reagovali na ukončení projektu prohlášeními typu „my jsme to vždycky říkali“. „Ukončení projektu v CSIRO je dalším připomenutím skutečnosti, že metody genového inženýrství nejsou ani přesné, ani spolehlivé, ani bezpečné,“ uvedl mluvčí australských Greenpeace Jeremy Tager.
„Vědci se pohybují po nebezpečných dráhách tím, co vytvářejí, a my víme, že to může uniknout do volné přírody,“ hřímala senátorka za australskou stranu zelených Rachel Siewertová.
Zastánci genetických modifikací kontrovali tvrzením, že se jen znovu ukázalo, jak důkladná je kontrola nad vývojem plodin metodami genového inženýrství. Případ „zrnokazuvzdorného“ hrachu podle nich jasně demonstroval, že systém kontroly je funkční a spolehlivý.
Ve vřavě různých pro a proti se vyplatí podívat na výsledky podrobněji a bez emocí. Zvířata byla vystavena alergennímu inhibitoru z hrachu způsobem, jaký při běžné konzumaci hrachu nepřipadá do úvahy. Kdo by si píchal hrách v injekcích?
Zajímavá je zpráva o nežádoucí reakci po vdechování. Inhibitory alfa-amylázy nejsou specialitou fazolu. Vyrábí si je řada rostlin, které jimi chrání svá semena. Mnohé z těchto zcela přirozených inhibitorů jsou alergenní. Vyskytují se například v obilninách a jejich vdechování s moukou vyvolává alergie a astma u pekařů. Z výsledků pokusů na myších nelze odhadnout, jak by na vdechování mletého geneticky modifikovaného hrachu reagovali lidé. Potíže vnímavých osob by se mohly podobat pekařskému astmatu z mouky.
Vadí - nevadí
Není kauza „alergenního hrachu“ příležitostí k zamyšlení nad rozporuplným náhledem současné společnosti na zemědělské plodiny a potraviny? Zatímco produkty genového inženýrství sleduje většina lidí s určitým despektem, rizika „klasických“ potravin si neuvědomujeme a podceňujeme je.
Není znám jediný příklad zdravotních potíží vyvolaných u lidí geneticky modifikovanou rostlinou. Na druhé straně umírají ročně stovky lidí na alergii na běžně prodávané burské oříšky.
Hrách s fazolovým inhibitorem lze získat i bez triků molekulární genetiky zkřížením obou rostlin a následným opakovaným křížením takto vzniklých hybridů s hrachem. Při velké dávce trpělivosti tak získáme hrách, který nese malý úsek fazolové DNA s genem pro inhibitor a bude odolný k zrnokazům.
Jeho fazolový inhibitor by byl s vysokou pravděpodobností stejně alergenní jako inhibitor z geneticky modifikovaného hrachu. To bychom se ale nedozvěděli, protože by jakožto klasicky šlechtěná odrůda nemusel projít příslušnými testy. Pokud by jej pěstoval ekologický farmář, vnímal by spotřebitel takový hrách dokonce jako „zdravější“. A to už je situace hodná Kocourkova.
Ve studii Hoganova týmu prošla zdárně testy na alergenitu geneticky modifikovaná cizrna, která vyrábí podle genu fazolu stejný inhibitor jako „průšvihový“ hrách. Dokazuje to, že geneticky modifikované plodiny nelze házet do jednoho pytle. Musíme je hodnotit případ od případu. Těch, které testy projdou, se není proč bát.
Zároveň je namístě položit si otázku, proč si stejně důkladně neposvítíme na klasické plodiny, když je jejich šlechtění alespoň teoreticky provázeno podobnými riziky. Pokud u nich nad těmito riziky máváme rukou, je třeba se ptát, proč nejsme ke geneticky modifikovaným plodinám stejně „velkorysí“.
Odolný hrách měl usnadnit život pěstitelům. Ti jej zdaleka nepěstují jen kvůli semenům. Jako ostatní motýlokvěté rostliny dodává i hrách do půdy dusíkaté látky, které na jeho kořenech vyrábějí symbiotické bakterie ze vzdušného dusíku. K nejvážnějších nepřátelům hrachu patří drobný brouk zrnokaz hrachový.
Zjara nalétávají samičky na rozkvetlá hrachová pole a kladou tam vajíčka. Larvy se po vylíhnutí prokoušou do lusku a zavrtají se do semena. Tam dokončí vývoj v dospělého brouka, který na jaře vylétne a hledá rozkvetlé hrachové pole. Ničivý kruh se uzavírá. Pokud pěstitel nenasadí proti zrnokazům tvrdou chemii, připraví jej až o třetinu úrody.
Fazole zůstávají nájezdů zrnokazů hrachových ušetřeny. Chrání se zvláštní bílkovinou zvanou inhibitor alfa-amylázy, která narušuje trávení škrobu. Larva, která se krmí semeny s inhibitorem, nedokáže trávit a hyne. Vědci z Higginsova týmu proto izolovali gen, podle kterého si fazol inhibitor vyrábí, a ten podstrčili půdní bakterii Agrobacterium tumefaciens.
Tyto bakterie jsou rození „pašeráci genů“. V přírodě pašují své geny do dědičné informace rostlin a vyvolají u nich růst nádorů. Ve vzniklé „bouli“ najde bakterie ideální podmínky k životu.
Laboratorně připravené bakterie rostlině neškodí. Jako trojský kůň vnesou do její DNAnové geny. Australané tak získali hrách ozbrojený proti zrnokazům bílkovinou z fazolu. Nově vzniklá odrůda odolávala larvám brouků s účinností 99,5 %.
Kdyby vyšlechtil Higgins hrách se stejnými vlastnostmi bez pomoci genového inženýrství, mohl by hned žádat o povolení nové odrůdy k pěstování na polích. Geneticky modifikovaný hrách však čekaly roky náročných testů. Botanici prověřovali, zda se pylem tohoto hrachu neopylí jiné rostliny.
Zkoumali, jestli tak některý zástupce australské flóry nezíská díky genu pro fazolový inhibitor odolnost vůči svému přirozenému škůdci a nebude se jako superplevel nekontrolovaně šířit poli i přírodou. Toxikologové prověřovali, jestli není nový hrách po zásahu do DNA jedovatější.
Potíže s alergií
Tým z Australian National University zkoumal, zda fazolový inhibitor z hrachu nemůže vyvolat u konzumentů alergickou reakci. Už první testy věstily potíže. Hrách si inhibitor „upravil“. Vlastní bílkovinná kostra inhibitoru zůstala nezměněná. Hrách ji ale „ověsil“ poněkud jinými cukry. A cukerný obal často ovlivní výsledné vlastnosti bílkoviny. Nezbývalo než odzkoušet, co pozměněný inhibitor udělá s imunitním systémem zvířat.
Pokusným myším krmeným obyčejným hrachem a fazolemi se vedlo dobře. Pozměněný inhibitor geneticky modifikovaného hrachu však myším dráždil imunitní systém. Samotná konzumace geneticky modifikovaného hrachu nezpůsobovala zvířatům žádné potíže.
Podráždění imunitní obrany se projevilo, teprve když byl myším čistý inhibitor píchnut v injekci nebo když jej myši vdechovaly. Výsledky studie byly pro Higginsův tým velkým zklamáním a CSIRO Plant Science na jejich základě další výzkum geneticky modifikovaného hrachu odolného proti zrnokazům ukončilo.
Odpůrci genetických modifikací reagovali na ukončení projektu prohlášeními typu „my jsme to vždycky říkali“. „Ukončení projektu v CSIRO je dalším připomenutím skutečnosti, že metody genového inženýrství nejsou ani přesné, ani spolehlivé, ani bezpečné,“ uvedl mluvčí australských Greenpeace Jeremy Tager.
„Vědci se pohybují po nebezpečných dráhách tím, co vytvářejí, a my víme, že to může uniknout do volné přírody,“ hřímala senátorka za australskou stranu zelených Rachel Siewertová.
Zastánci genetických modifikací kontrovali tvrzením, že se jen znovu ukázalo, jak důkladná je kontrola nad vývojem plodin metodami genového inženýrství. Případ „zrnokazuvzdorného“ hrachu podle nich jasně demonstroval, že systém kontroly je funkční a spolehlivý.
Ve vřavě různých pro a proti se vyplatí podívat na výsledky podrobněji a bez emocí. Zvířata byla vystavena alergennímu inhibitoru z hrachu způsobem, jaký při běžné konzumaci hrachu nepřipadá do úvahy. Kdo by si píchal hrách v injekcích?
Zajímavá je zpráva o nežádoucí reakci po vdechování. Inhibitory alfa-amylázy nejsou specialitou fazolu. Vyrábí si je řada rostlin, které jimi chrání svá semena. Mnohé z těchto zcela přirozených inhibitorů jsou alergenní. Vyskytují se například v obilninách a jejich vdechování s moukou vyvolává alergie a astma u pekařů. Z výsledků pokusů na myších nelze odhadnout, jak by na vdechování mletého geneticky modifikovaného hrachu reagovali lidé. Potíže vnímavých osob by se mohly podobat pekařskému astmatu z mouky.
Vadí - nevadí
Není kauza „alergenního hrachu“ příležitostí k zamyšlení nad rozporuplným náhledem současné společnosti na zemědělské plodiny a potraviny? Zatímco produkty genového inženýrství sleduje většina lidí s určitým despektem, rizika „klasických“ potravin si neuvědomujeme a podceňujeme je.
Není znám jediný příklad zdravotních potíží vyvolaných u lidí geneticky modifikovanou rostlinou. Na druhé straně umírají ročně stovky lidí na alergii na běžně prodávané burské oříšky.
Hrách s fazolovým inhibitorem lze získat i bez triků molekulární genetiky zkřížením obou rostlin a následným opakovaným křížením takto vzniklých hybridů s hrachem. Při velké dávce trpělivosti tak získáme hrách, který nese malý úsek fazolové DNA s genem pro inhibitor a bude odolný k zrnokazům.
Jeho fazolový inhibitor by byl s vysokou pravděpodobností stejně alergenní jako inhibitor z geneticky modifikovaného hrachu. To bychom se ale nedozvěděli, protože by jakožto klasicky šlechtěná odrůda nemusel projít příslušnými testy. Pokud by jej pěstoval ekologický farmář, vnímal by spotřebitel takový hrách dokonce jako „zdravější“. A to už je situace hodná Kocourkova.
Ve studii Hoganova týmu prošla zdárně testy na alergenitu geneticky modifikovaná cizrna, která vyrábí podle genu fazolu stejný inhibitor jako „průšvihový“ hrách. Dokazuje to, že geneticky modifikované plodiny nelze házet do jednoho pytle. Musíme je hodnotit případ od případu. Těch, které testy projdou, se není proč bát.
Zároveň je namístě položit si otázku, proč si stejně důkladně neposvítíme na klasické plodiny, když je jejich šlechtění alespoň teoreticky provázeno podobnými riziky. Pokud u nich nad těmito riziky máváme rukou, je třeba se ptát, proč nejsme ke geneticky modifikovaným plodinám stejně „velkorysí“.
