Při vulkanických reakcích se do stratosféry dostávají drobné částice a plyny (především sirnaté), které se mění na aerosolové částice a zvyšují množství odraženého slunečního záření, ochlazují tedy Zemi.
Vliv těchto událostí na ochlazování povrchu naší planety a podnebí byl předmětem intenzivního zkoumání. To ale neplatí pro vliv sopečných výbuchů na výšku hladiny moří. A právě jím se zabývá práce Johna Churche a jeho kolegů z Hobartu na australské Tasmánii, uveřejněná ve včerejším čísle časopisu Nature.
V průběhu několika měsíců po velkých sopečných výbuších klesne hladina světových moří v průměru o několik milimetrů. Simulace sestavené na základě měření a odhadů sopkami vyvrženého materiálu ukazují, že například po výbuchu vulkánu Pinatubo v roce 1991 klesla za rok hladina moří přibližně o šest milimetrů.
A trvá několik let, až deset, než se moře „vzpamatují“. Mají totiž velkou tepelnou kapacitu a teplo se oceánským prouděním šíří velmi pomalu. Když se vrátíme k příkladu hory Pinatubo, voda, která de facto následkem výbuchu zamrzla, se do moře vracela dalších 10 let po půl milimetru za rok.
Sopka nejprve „zmrazila“ ohřívání oceánů způsobené globálním oteplením (podle Churche do značné míry způsobeném člověkem) a pak ho „zrychlila“, když se moře vracela na původní úroveň.
To by mohlo vysvětlovat, proč se v devadesátých letech hladina oceánů zvedala podle měření satelitů rekordním tempem, každý rok o tři milimetry, zatímco předchozích 50 let byl nárůst zhruba o třetinu menší.
Studie ukazuje, že to není jen vlivem oteplování Země. Část nárůstů se musí přičíst na vrub sopkám, tedy krátkodobému vlivu, který s lidskou činnosti nesouvisí.
Sloupy sopečného dýmu by neměli přehlížet ani klimatologové. Závěry výzkumu naznačují, že vulkány mohou s klimatem pořádně zamávat. Daří se jim totiž maskovat dlouhodobé trendy klimatického vývoje.
Zjištění bude mít značný dopad na „předvídání“, tedy modelování vývoje změn hladiny moří v nejbližší době. Měnící se hladina oceánů totiž představuje jednu z největších „nepříjemností“ případného dlouhodobého oteplování Země.
Milimetry, o něž hladina ročně stoupne, se nakonec mohou posčítat v decimetry, které ukrojí stovky čtverečních kilometrů ze zemí, jako jsou Nizozemsko nebo Bangladéš.
Prašný závoj z nitra Země
Sopečné výbuchy jsou spojovány s řadou katastrofických obrazů ohně: proudy žhavé lávy sestupují po svazích hor, horké kameny létají vzduchem, do tmy září výtrysky magmatu z nitra země. Celosvětovým následkem sopečných výbuchů je ale chlad: závoj drobných částeček se dostane do horních vrstev atmosféry a zabrání tak části slunečních paprsků dostat se k povrchu Země.
To není nic nového, vědci z tasmánského Hobartu ale včera zveřejnili model, který ukazuje, že vrstva prachu, kterou výbuch rozprostře ve stratosféře, zchladí Zemi natolik, že hladiny světových oceánů klesnou v některých případech o více jak půl centimetru.
Původní hodnoty hladina dosáhne až po několika letech. Výbuchy sopek tak mohou vědcům „skrýt“ dlouhodobé trendy klimatického vývoje.
Vliv těchto událostí na ochlazování povrchu naší planety a podnebí byl předmětem intenzivního zkoumání. To ale neplatí pro vliv sopečných výbuchů na výšku hladiny moří. A právě jím se zabývá práce Johna Churche a jeho kolegů z Hobartu na australské Tasmánii, uveřejněná ve včerejším čísle časopisu Nature.
V průběhu několika měsíců po velkých sopečných výbuších klesne hladina světových moří v průměru o několik milimetrů. Simulace sestavené na základě měření a odhadů sopkami vyvrženého materiálu ukazují, že například po výbuchu vulkánu Pinatubo v roce 1991 klesla za rok hladina moří přibližně o šest milimetrů.
A trvá několik let, až deset, než se moře „vzpamatují“. Mají totiž velkou tepelnou kapacitu a teplo se oceánským prouděním šíří velmi pomalu. Když se vrátíme k příkladu hory Pinatubo, voda, která de facto následkem výbuchu zamrzla, se do moře vracela dalších 10 let po půl milimetru za rok.
Sopka nejprve „zmrazila“ ohřívání oceánů způsobené globálním oteplením (podle Churche do značné míry způsobeném člověkem) a pak ho „zrychlila“, když se moře vracela na původní úroveň.
To by mohlo vysvětlovat, proč se v devadesátých letech hladina oceánů zvedala podle měření satelitů rekordním tempem, každý rok o tři milimetry, zatímco předchozích 50 let byl nárůst zhruba o třetinu menší.
Studie ukazuje, že to není jen vlivem oteplování Země. Část nárůstů se musí přičíst na vrub sopkám, tedy krátkodobému vlivu, který s lidskou činnosti nesouvisí.
Sloupy sopečného dýmu by neměli přehlížet ani klimatologové. Závěry výzkumu naznačují, že vulkány mohou s klimatem pořádně zamávat. Daří se jim totiž maskovat dlouhodobé trendy klimatického vývoje.
Zjištění bude mít značný dopad na „předvídání“, tedy modelování vývoje změn hladiny moří v nejbližší době. Měnící se hladina oceánů totiž představuje jednu z největších „nepříjemností“ případného dlouhodobého oteplování Země.
Milimetry, o něž hladina ročně stoupne, se nakonec mohou posčítat v decimetry, které ukrojí stovky čtverečních kilometrů ze zemí, jako jsou Nizozemsko nebo Bangladéš.
Prašný závoj z nitra Země
Sopečné výbuchy jsou spojovány s řadou katastrofických obrazů ohně: proudy žhavé lávy sestupují po svazích hor, horké kameny létají vzduchem, do tmy září výtrysky magmatu z nitra země. Celosvětovým následkem sopečných výbuchů je ale chlad: závoj drobných částeček se dostane do horních vrstev atmosféry a zabrání tak části slunečních paprsků dostat se k povrchu Země.
To není nic nového, vědci z tasmánského Hobartu ale včera zveřejnili model, který ukazuje, že vrstva prachu, kterou výbuch rozprostře ve stratosféře, zchladí Zemi natolik, že hladiny světových oceánů klesnou v některých případech o více jak půl centimetru.
Původní hodnoty hladina dosáhne až po několika letech. Výbuchy sopek tak mohou vědcům „skrýt“ dlouhodobé trendy klimatického vývoje.
