Po víc než desetileté pauze člověk narušil klid nejhlubšího místa oceánu. Až na dno Mariánského příkopu se ponořila třítunová robotická ponorka Nereus, dílo techniků Oceánografického institutu ve Woods Hole (WHOI) v americkém státě Massachusetts. Podle prvních zpráv se Nereus v prohlubni Challenger dostal až do hloubky 10 902 metrů pod hladinou.
Za výkonem batyskafu Trieste řízeného oceánografy Jacquesem Piccardem a Donem Walshem zaostal jen o pár metrů. K poznání nejhlubších oceánů však Nereus zřejmě přispěje víc než legendární výprava švýcarského vědce v amerických službách.
Nereus totiž na dně příkopu strávil celých deset hodin. Jeho konstrukce umožňuje nést speciální vědecké přístroje a i při tlaku 1100krát větším, než jaký panuje na povrchu, dokázal sbírat vzorky. Vědci se již těší na sedimenty z místa, kde se stýkají tektonické desky.
Naproti tomu batyskaf Trieste žádné vnější přístroje nenesl. Hlavním cílem rekordního ponoru v roce 1960 bylo dokázat, že dosažení extrémních hloubek je vůbec možné. Fakt, že batyskaf řídila lidská posádka, navíc omezoval výdrž. Sestup trval téměř pět hodin, návrat k hladině tři a čtvrt hodiny a na samotný pobyt na dně vybylo pouhých dvacet minut.
Zpět do hlubin!
Piccard s Walshem dlouho neměli následovníky. Až v roce 1995 se do největších hloubek vydala japonská ponorka Kaiko. Do Mariánského příkopu se potopila celkem třikrát, naposledy v roce 1998. Dosáhla hlouby 10 897 metrů a odebrala ze dna vzorky bakterií. Od té doby se o cestu do jedenáctikilometrové hlouby nikdo nepokusil. Sama Kaiko byla ztracena v roce 2003 vinou tajfunu Chan-hom.
Ponorka totiž závisela na kabelu, který ji spojoval s řídící lodí. Když byl kabel v bouři přerušen, Kaiko navždy zmizela. Tento typ havárie je u Nerea méně pravděpodobný. Je navržen tak, aby mohl pracovat zcela autonomně podle zadaného programu. Vdruhé konfiguraci je spojen s lodí tenkým optickým vláknem.
Úspěšný kompromis
Nereus dostal jméno podle mořského boha přívětivého k lidem. Nereus je podle řecké mytologie syn bohyně Země Gaie a boha vnitřního moře Ponta. Při konstrukci ponorky se technici WHOI snažili uvést do souladu velikost, váhu, cenu materiálů i funkčnost a vytvořit plavidlo, které může operovat v extrémních podmínkách, a přitom nebude stát horentní sumu.
Kompromisní řešení bylo úspěšné. „Existují ponorky, které v menších hloubkách podávají lepší výkony,“ říká vedoucí týmu Ian Rouse a hned dodává: „Ovšem od 6500 do 11 000 metrů nemá Nereus konkurenci.“ Trup ponorky je vyroben z keramických materiálů. V něm jsou umístěny lithiové akumulátory a elektronický mozek ponorky. Plavidlo uveze 25 kilogramů vědeckého vybavení a dokáže vyvinout rychlost 3 uzlů (5,5 km/h).
Dnes dostupné vědecké ponorky mohou pracovat do hloubek kolem šesti kilometrů. To znamená, že vědci s nimi teoreticky mohli zkoumat asi 95 procent mořského dna. Díky Nereu se tato hodnota změní na rovných sto procent. Jeho potenciál násobí slušný akční rádius a možnost autonomního pohybu.
„S robotem, jako je Nereus, můžeme prozkoumat prakticky libovolný kout oceánu,“ tvrdí vedoucí vývojového týmu Andy Bowen. „Mořské příkopy jsou prakticky neprobádané a jsem si absolutně jistý, že Nereus umožní nové objevy. Domnívám se, že jsme na začátku nové éry průzkumu oceánů,“ dodal optimisticky naladěný Bowen.
- 4. června 2009 16:34