Církev zvenku je ovšem záhada,

českých textů pomálu, tím spíše vytahování  a skládání pásků ze skartovacího stroje. Od dnešní církve službu středověké církve  navenek čekat moc nelze, je jiná etapa života. Biskupská vězení pro duchovní, např. Mírov, myslím, zrušena již v 19.stol. Je tedy prostor církve dost volný, konečně tresty vynášené církevními soudy jsou spíše "medicinální" než  sankční. Tak jako církev dnes má minimum nemocnic, škol, universit a spíše vstupuje do státních a soukromých, tak zřejmě i regulace života i duchovních je neinvazivní, zejména v jejich prostoru soukromém. Zejména pokud dotyční mají výsledky ve své službě, což paradoxně u deviací funguje nejen u skautů. Tradiční hranice byly pevné nejen uniformou, domácím personálem, službou non stop. I o lázně muselo být žádáno. Dnešní otevřený svět opor poskytuje málo, dílem chybí plnější uplatnění, dílem tlak okolí, který by nositele služby utužoval. Kdo má extremní intimní potřeby, jako trenér či učitel je méně nápadný, než v sutaně. Tradičně byl duchovní příslušníkem oné 3O % minority, která může žít v rodině, ale nemusí. 5O % mužů v historii, jak svědčí genetika, děti nemělo. Je tedy sexuální marketing podobně jako prodej tabáku cílený spíše na nezralé, snadné zákazníky, jim jsou vnucovány nutkavé potřeby. 4 % ní minorita nepřekážela, sublimace intimních tělesných nároků  byla standartní. S defekty ne většími, než mezi manžely. Příčiny jako u všeho lidského pestřejší, včetně soucitu. Dnešní sklon k plnému rozvinutí všech možností člověka , paradoxně asi exploze udupaného televizního diváka, který je živen jen defektním zlomkem reality, přináší nové nároky. Své vědí řehole, kde ne všichni kandidáti hledají jen zdraví spirituální, přečasto si přinášejí i sociální problémy včetně duševních, jež na ně navazují. Zatímco s klášterem se dá rozejít docela lehce, karierní duchovní je větší investice.  Lidská představivost ráda nafukuje banality a tak ovzduší moc zdravé není. Bez svaté inkvizice rozlišování dost obtížné, obnova asi nehrozí. Stran bankovnictví platí klasická papežská odpověď "budiž hledáno v knihách". Tak pokud můj zdroj je poctivý, anglický duchovní se těšil takové důvěry, že nevedl účetnictví a pro své potřeby čerpal stejně, jako pro potřeby farního provozu. Možná nějaká kniha "dal - přijal" psána byla, ale vesnice je dost transparentní i dnes. Tedy naše představa nekonečných účetních je jen naše. Donedávna to nebyl světový standart. Tu i křižácké tažení proti polskému bolševismu bylo čestné, sponsoři našich bolševických politiků nás také nešetří. Do odstavce by bylo vhodné dopsat, kolik lidí polští bolševici pozabíjeli, žel televizní divák slyšel jen o Popeluškovi. Dnes ani revoluce se nedělá pokladničkami, s demokracií bych si revoluce i plyšácké nepletl.  Mohou dát šanci, ale jen ubohou, jak jsme svědky v česku den za dnem. Ovšemže demokrat demokracii koná, ale takové s lucernou hledat na bílého dne.

Tak dneska budu chválit:

Slova: „Postavili jsme si nové modly. Prastaré uctívaní zlatého telete (Ex 32:15-34) si našlo novou a nelítostnou modlu v kultu peněz a diktatuře ekonomiky, která je anonymní a nesleduje žádný skutečně lidský cíl“, by se měla tesat do kamene. Celá ta řeč je důležitá:http://www.news.va/en/news/pope-financial-reform-along-ethical-linesPovzdech, že se lidé obrátili ke zlatému teleti, jsem poprvé slyšel počátkem devadesátých let, kdy se nějakému chlapíkovi podařilo dát dohromady stranu z normalizačních komunistů, vexláků a několika dezorientovaných nešťastníků a krmit národ moudry typu, že o peníze jde vždy až v první řadě. Symbolem téměř státním se stalo golfové hřiště.Snad už to bude pomalu za námi.Z článku by mohl jeden až nabýt dojmu, že katolická církev je přinejmenším od druhé světové války (IOR 1942, Legion of Christ 1941) hnízdem penězoměnců a homosexuálů; tak tomu samozřejmě není, možná by to stálo za nějaký článek, který by ukázal její lepší stránky.Poučná je také ta zmínka o Legionářích Kristových, samostylizovaných obráncích katolických tradic, mnohými za takové pokládané dodnes.A ještě pro upřesnění: Nicolas Bernard-Buss byl u odvolacího soudu propuštěn a odsouzen k pokutě 3000 euro, z toho polovinu podmíněně. V odůvodnění rozsuku se nemluví o tričku ale o účasti na nepovolené demonstraci, předložení falešné identifikace a „rébellion“.

Je i kniha

známého popularizátora křesťanské psychologie , i v češtine, ale česky nevyšla, spíše pro čtečku. Sebral v ní osobní svědectví "dvojic" všech typů, 6O. léta nebyla jen volností hippies, ale i studentstva. Tak v liberálnějších zemích experimentovaly i zřejmě nemnohé církevní osoby s platonickým vztahem. Abélard, František..., nic nového. Text jsem nedočetl, je to na jedno kopyto, pokus o vztahy sesterské, bratrské, mateřské, otcovské a kdoví jaké. Jenže kde chybí tabu rodiny,genetická blízkost,  moc šance v tom není. Vztah brzy se ukáže jako neúplný, zaseklý, nepokračující, frustrující. Konečně i bezdětná manželství mají nezáviděníhodnou šichtu, jakkoliv všechen lid jim závidí "ideální" antikoncepci. Tudy trvale cesta nevede, opora v krizi, není program. Církev je postavena na pevných rodinách, tu duchovní potřebuje 5 sester a 4 bratry pokrevní, aby byl nejen sociálně obratný, zralý. Tak bude zavalen příbuzenstvem, že si od něj rád občas oddychne. Stejně jako malá církev - rodina, i církev obce, farnost, by měla být funkční. Zatímco rodina je i plodná, farnost již omezena. Přesto zejména podpora zralých mužů - otců, je nezbytná. Nejen na opravách trabanta. Struktura dieceze je už trochu nutný luxus, a do Říma daleko. Plný život je dole, dieceze může být neobsazena nebo dignitáři tam nemusí svědčit počasí. V římě může být trojpapežsžství, nebo jej vydrancují barbaři či jiná patálie. Ale rozhoduje, co kolem stolu a kolem oltáře. A možná pro výběr kostelníka vhodno se poučiti u starších bratří v synagoze, je to zásadní a radikální funkce.