‚Takzvaná demokracie.‘ Komunisty štve vládní podpora opozice ve Venezuele, Zemanovi prý přeskočilo |
Když v neděli hovořil na Frekvenci 1 v Press klubu, varoval prozatímního prezidenta Juana Guaidóa, aby nežádal o vojenskou pomoc v cizině, jinak skončí jako „venezuelský Husák“. Na tom fakt něco je.
Ne na příměru s Husákem, který by mohli kritizovat historici. Vždyť Gustáv Husák nepatřil mezi podněcovatele „zvacího dopisu“. Spíše se – když už sovětská invaze přišla – dokázal zorientovat v situaci a zemi podle svého mínění vyvedl z nejhoršího. Racionalita Zemanovy poznámky se týká vojenských intervencí jako takových. A tady je zdrženlivost namístě.
Vojenské intervence se až příliš často schvalují podle kritérií morálky: musíme tam zasáhnout, abychom zastavili zlo. Ale vybavte si vojenské intervence z posledních třiceti let a položte si otázku: Kolik jich přineslo úspěch? V plném smyslu žádná. Intervence v lednu 1991 osvobodila Irákem obsazený Kuvajt, ale v Iráku zabředla do neřešení. Intervence v Srbsku na jaře 1999 zadržela statisíce Kosovanů, kteří se dali do pohybu. Jak by ji hodnotili odpůrci, kdyby „humanitární bombardování“ nebylo a běženci pronikli do západní Evropy? Ale vedla k porušení slibu, že hranice se nezmění. Intervence v Afghánistánu (2001) a Iráku (2003) stále běží a přispívají k obrazu šířícího se chaosu. Hledáte-li stát, jenž si s výbuchem islamismu jakž takž poradil, bylo to v 90. letech Alžírsko – bez cizí intervence.
Zbavme slovo intervence morálního břemene. Otázka přece nezní: „intervence – ano, či ne“. Musí znít: „za jakých podmínek má intervence smysl“. V tomto duchu jsou Zemanova slova přínosem.
