20. listopadu 2017 5:01 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Proti vůli generálů, s posvěcením Havla. Velitel chemiků vzpomíná na boj se Saddámem

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 14Diskuse
Novodobí veteráni (ilustrační foto). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Novodobí veteráni (ilustrační foto). | foto: Jarmila Štuková

Praha Plukovník Ján Valo se proslavil jako velitel vůbec první jednotky, která se po pádu komunismu postavila po bok západních spojenců. Se svými chemiky vyjel do války v Zálivu vzdorovat Saddámu Husajnovi. Byla to doba, v níž mu mnozí nepřáli. Uprostřed bojů se navíc musel rozhodovat sám a často proti názorům, které k němu doléhaly z Prahy.

Ještě před pádem komunismu jste začal připravovat Oddělení mírových sil, které se po převratu stalo základem pro jednotku vyslanou do operací Pouštní štít a Pouštní bouře. Jak jste se k jeho zakládání dostal?

Dlouhou dobu jsem působil v zahraničí. Přednášel jsem řadu let na technice v Egyptě, přičemž jsem měl možnost sbírat materiály o mírových silách. Všechny demokratické státy se zapojovaly do takzvaných modrých přileb – mírových operací, které byly a dodnes jsou hodně riskantní. Říkal jsem si, že by také naše armáda měla takové síly mít. Proto jsem o jejich vznik začal po návratu domů usilovat. Jenže v roce 1986 na to ještě nebyla zralá doba, schytal jsem spíše pár pěkných ran. Jak ale postupoval čas, situace začala být příznivější. V roce 1988 jsem dosáhl schválení koncepce, o rok později jsem už měl všechno hotové a od roku 1990 začalo Oddělení mírových sil pracovat.

Kdo v něm tehdy působil?

Novodobí veteráni

Soustředil jsem do něj lidi se znalostí angličtiny, arabštiny, francouzštiny. Dneska vám to může připadat směšné, ale v té době nebylo tak úplně samozřejmé, že někdo v armádě vůbec jazyky umí. Ti kluci to studovali tak trošku tajně. Sám jsem chodil večer do jazykové školy, o čemž nikdo jiný vůbec nevěděl. V oddělení se sešla taková skupina… Z dnešního pohledu jsme byli všichni trochu pochybné existence.

A s těmi „existencemi“ jste vyjel do války?

To, že jsme se stali součástí protiirácké koalice, je nepochybně zásluhou tehdejšího prezidenta Václava Havla. On to celé inicioval. Když došlo 2. srpna 1990 k irácké okupaci Kuvajtu, tak správa zahraničních vztahů pochopila, že je to právě naše oddělení, které by mohlo být nejvhodnější pro československé zapojení do spojeneckých operací. Dostal jsem proto úkol zahájit přípravu. Jako nejtěžší se ukázal výběr dobrovolníků.

V čem?

Bylo to dobou, v níž jednotka vznikala. Velitelé smýšleli tak, že nám dají to nejhorší, co u svých útvarů mají. Když měli vojáky, kteří jim tam dělali binec, hned je chtěli poslat k nám. Takže jsem nakonec všechny musel poslat pryč a začít s výběrem sám. Dohlížel jsem na to, abychom získali ty správné dobrovolníky. Bohužel jsem musel vzít jenom příslušníky armády, hlásilo se mi totiž spousta civilistů, odborníků, i žen. Já bych je všechny tolik potřeboval! Jenže jsem neměl čas, na přípravu byly jen dva měsíce.

Také jste s sebou potřeboval techniku.

S ní to ale bylo úplně stejné, všichni se chtěli zbavit jen té nejhorší. Ve zprávě ministra obrany Miroslava Vacka se píše, že jsme byli dobře vyzbrojeni, ale to jen proto, že jsme si každé auto a další techniku doslova vyboxovali. Uvedu příklad. Jednou jsme si přímo u útvaru vybrali tatrovky. Když pak přijely do Slaného, nechal jsem je pro jistotu ještě zkontrolovat. Byl jsem totiž už pro jistotu pořád ve střehu. Na všech vyměnili pneumatiky a dali tam všechny totálně ojeté! Snažili se jich zbavit. Někteří lidé dokonce říkali: „Oni v tom Kuvajtu stejně chcípnou, tak ať to tam zůstane s nimi.“ Naštěstí jsem měl otevřené dveře k náčelníkovi Generálního štábu. Člověk se až diví, co takový velitel dokáže, když zvedne telefon. Takže jsme okamžitě přezuli na nové pneumatiky.

Ten druhý život

Kdy jste odletěli do Saúdské Arábie?

V prosinci jsme přistáli na vojenské základně KKMC (King Khalid Military City, Vojenské město krále Chálida). Odtud jsme se přesunuli asi 70 kilometrů do přiděleného prostoru poblíž pouštního města Hafar al-Bátin. Tam jsme vybudovali tábor. Vyšlo to akorát tak, že jsme kopali v písku a stavěli stany přesně na Štědrý den. Alespoň nikdo nepropadal nějakým vánočním náladám, na které jsme stejně neměli čas.

Jako člověk, který měl zkušenosti s pouštním prostředím, jsem musel šířit osvětu. Naše výstroj v té době ještě zdaleka nebyla na podobné podmínky připravena. Takže jsem třeba nařídil přestávky, které museli vojáci povinně v parnu dělat. Také jsme uvolnili ustrojovací kázeň. Platilo, že „co oko velitele nevidí, to srdce nebolí“, proto se kluci klidně svlékli do košile, když jim bylo moc velké horko.

Když jsem od nich požadoval velké výkony, musel jsem být k takovým věcem tolerantní. Dneska se kolikrát dívám na seriál M.A.S.H. a mám dojem, že je to o nás v té době. Protože jsem s vojáky jednal přátelsky, oni si kolikrát dovolili hlášky, které by jinde použít nemohli. Také jsem jim na nástupu po jednom problému v žertu řekl: „Kdybych měl tu možnost aspoň deset procent z vás zastřelit, jak by to bylo krásné.“ Pochopitelně se tomu smáli.

Měli jste působit v týlu, záhy jste se ale ocitli v prvním sledu mezi jednotkami, které vyjely osvobozovat Kuvajt. Jak k tomu došlo?

Saddám Husajn měl na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN do 15. ledna 1991 opustit okupovaná území Kuvajtu. Ultimátum ale nesplnil, takže 17. ledna začala operace Pouštní bouře. Došlo k politickému rozhodnutí, že vojska Saúdské Arábie vstoupí do Kuvajtu mezi prvními. My už jsme přitom byli začleněni do saúdskoarabských brigád s úkolem zabezpečovat jejich protichemickou ochranu. Pro nás to tedy znamenalo, že pokud jsme nechtěli utéct jako zajíci, budeme je chránit i při jejich postupu přes hranice do Kuvajtu. Tím okamžikem jsme se stali prvosledovou jednotkou, což pro mě znamenalo obrovský tlak na rozhodování.

Ten druhý život: snímky Jarmily Štukové z unikátní knihy o českých vojácích.
Ten druhý život: snímky Jarmily Štukové z unikátní knihy o českých vojácích.

Proč?

Řada generálů doma se k tomu stavěla dost negativně. Jako velitel působící přímo na místě jsem musel pochopitelně plnit úkoly v souladu s operačním plánem válčiště. Z domova jsem ale dostával úplně opačné pokyny. Mám dosud plně zdokumentované šifrovky, které jsem od nich tehdy dostával. Dnes chápu, že se jejich zasíláním sichrovali. Předpokládali totiž značné ztráty a chtěli mít na papíře, že jsem se rozhodl svévolně proti jejich vůli, kdyby cokoli nevyšlo. Jenže jsem neviděl jinou možnost. Pokud jsme se nechtěli s ostudou vrátit jako zrádci, bylo prostě mojí povinností plnit úkol. I s veškerým rizikem.

Tehdy jsem se proto obrátil na ministra obrany Luboše Dobrovského. Není zvykem, aby velitel takhle kontaktoval ministra, ale byla to kritická situace. On řekl, že s mým rozhodnutím souhlasí. A stejně se zachoval i prezident Václav Havel. Tehdy jsem dospěl k závěru, že lidé humanitního zaměření pochopili moji situaci daleko lépe než naše generalita.

Spolu se saúdskoarabskými jednotkami jste se tedy vypravili do Kuvajtu.

Bylo to něco. Jednotky, které jsme měli chemicky chránit, od sebe totiž během postupu byly vzdálené klidně i 15 kilometrů v poušti. Na velení to bylo velmi náročné. Tenkrát jsme neměli GPS, takže jsem jezdil sám od jedné skupiny ke druhé pouze podle sluníčka.

Postupovali jsme ke kuvajtským hranicím, překročili jsme je a skončili jsme v prostoru hořících naftových polí poblíž hlavního města Kuvajtu. V tom vždy slunném státě najednou slunce nebylo vidět, museli jsme svítit i přes den. K tomu přičtěte vzduch prosycený karcinogeny, to se nedalo dýchat! Ale muselo.

Postup přes hranice byl ale nejhorší pro chemický průzkum. Ten totiž závisí na meteorologických podmínkách a i na směru větru. Když foukalo od kuvajtských hranic, moji chemici byli ještě před vojsky prvního sledu. Proto jsem kvůli jejich většímu bezpečí žádal o chemické obrněné transportéry. Věděl jsem, že doma jich máme sedm připravených, jenže dopadlo to jako předtím. Až na konci války nám poslali jednoho mrzáka, který nebyl schopný boje a nedokázal ani sám vyjet z letadla. Nakonec jsme ho zakopali v poušti. Byla to pro mě ostuda.

Další věc, kterou jste na sebe tenkrát upozornili, bylo odhalení přítomnosti nebezpečných chemikálií.

To je pravda. Skutečně jsme dvakrát nebo třikrát naměřili nízké koncentrace chemických otravných látek. Pozoruhodné je, že je nenaměřil nikdo jiný. Je to dáno tím, že jsme měli extrémně citlivé přístroje.

Poté, co jsme přítomnost otravných látek naměřili, jsme o tom informovali velení. Oni to tenkrát zatloukli a já říkám, že to bylo správně, ačkoli jim to kdekdo vyčítal. Protože bylo třeba vyčkat, jestli se neobjeví vyšší koncentrace. Poté by bylo zcela jasné, že skutečně jde o použití chemických zbraní.

Máte vysvětlení, jak se ty látky do prostředí dostaly?

To je problematická otázka prakticky dodnes. Odpověď na ni hledaly tři studie CIA. Nakonec se tak nějak přiklonily k tomu, že to bylo v důsledku vybombardování skladů chemických materiálů, kterých měl Saddám obrovské množství. Nevím, ale takhle by se to asi dalo vysvětlit.

Američané po válce studovali celý náš postup. Převzali všechny naše přístroje, převezli je do USA a došli k závěru, že nelze zpochybnit činnost naší protichemické jednotky.

Pieta za padlé vojáky.

Jak na vás, bývalé nepřátele z Varšavské smlouvy, pohlíželi západní spojenci?

Jeden můj americký přítel mi tehdy říkal: „Nikdo nemůže uvěřit tomu, že komunistická armáda dokáže to, co vy tady denně předvádíte. Pořád čekají, kdy dojde k nějakému maléru. A ono to pořád běží dobře!“

Víte, když jsme se vrátili, dostali jsme velkou a pozitivní odezvu ze zahraničí, medaile a podobně. To všechno považuji za odrazový můstek pro následující požadavky na zapojování českých vojáků do dalších zahraničních misí. Kdybychom byli vybouchli, vsaďte se, že za deset roků po nás ani pes neštěkne.

A jaké byly po návratu reakce doma?

Od lidí byly ohromně hezké, pozitivní. Velmi kladné ohlasy jsme obdrželi od vojáků z druhé světové války. Říkali, že je tady konečně někdo, kdo se hlásí k jejich odkazu a je schopen předvádět něco trochu podobného. Nemůžu mluvit za celou republiku, ale kde jsem byl já, tam mi říkali: „Konečně jste dokázali, že vojsko k něčemu máme.“

Horší to bylo s tehdejším velením armády. Hlavní funkcionáři jako by si mysleli, že budeme chtít jejich místa. Takže osmdesát procent kluků propustili do tří měsíců z armády. Byl jsem trochu otrávený, tak jsem také odešel do důchodu. Ale nemyslím to ve zlém. Pochopil jsem, že je prostě taková situace. Nechtělo se mi už s nikým a ničím bojovat. Já už jsem dobojoval.

Stála vám ta první svobodná mise za to?

Jistě, samozřejmě. O tom nepochybuji. A kdybych se měl dnes rozhodovat, tak bych opravdu neváhal. To bylo potřeba, strašně potřeba. Vždyť to byl zlomový okamžik.

  • 14Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.