V čekárně bostonské nemocnice Brigham and Women’s Hospital, kde Bohdan Pomahač pracuje, visí na stěně certifikát o Nobelově ceně. V devadesátém roce ji získal zdejší lékař Joseph Murray, který v roce 1954 provedl první transplantaci lidského orgánu na světě, když z dárcovského dvojčete předal ledvinu jeho bratrovi. Doktor Murray tím položil základ zdejším transplantačním procedurám, tradici, kvůli které sem v roce 1996 – jen tak bez ničeho – dorazil i rodák z Ostravy, pětadvacetiletý absolvent olomoucké lékařské fakulty Bohdan Pomahač.
POHNUTÉ OSUDY: Martina Navrátilová toužila po svobodě a chtěla rozhodovat o svém životě |
Tehdy tu začínal bez šance na stálé pracovní místo i plat, pracoval zdarma a dlouhé hodiny. „Po prvním dni v laboratoři plastické chirurgie jsem pochopil, že nemám vůbec šajn, o co v tomhle oboru jde,“ vzpomíná dnes. Místní lékaře nakonec jeho zarputilost i pracovní výsledky přesvědčily, že to s chirurgií myslí vážně. Dnes o něm mluví s úctou jako o vynikajícím specialistovi, který vede týmy špičkových odborníků.
LN: Jak vypadá váš pracovní den?
V práci jsem v půl sedmé ráno, začínají výukové konference pro mladší lékaře. Pak jsem čtyři dny z pěti na sále, zbývající den vídám pacienty na před- nebo pooperačním vyšetření. Většinou končím kolem sedmé večer. a pracuji i jeden den o víkendu.
Prý jste jako mladší lékař pracoval i sto dvacet hodin týdně...
Pro někoho, kdo přijde z Evropy, to byl šok. když jsem nespal první noc, bylo to v pořádku. Ale člověk nedocení chroničnost problému. Občas jsem byl na dně, neměl jsem žádné rezervy – a před sebou roky práce.
A měl jste někdy chuť vrátit se do Česka?
Víceméně ne. Pracovní návrat domů mi nikdy nepřipadal jako dobré řešení. Když se člověk dostane do amerického systému a ví, jak co funguje, cítí se bezpečně. V Česku je to stále velká neznámá, konexe znamenají mnoho. V Americe je systém mnohem objektivnější.
Bohdan Pomahač - rodák z Ostravy
|
Co myslíte, že mělo největší vliv na vaši kariéru?
Není to ani věc intelektu, ani nějakých neuvěřitelných schopností, spíš samotná povaha, mít chuť něco dokázat, tlačit něco dopředu. Za mnohé mohou moji rodiče, že mě vychovali tak, jak mě vychovali. Olomoucká fakulta mi určitě dala dobrý základ, i když náš absolvent lékařské fakulty neví, jak léčit pacienta, zatímco tady jsou mladí lékaři schopni někde nastoupit a ihned začít s pacienty pracovat. Možná se to už změnilo, ale ty praktické zkušenosti, kdy člověk má schopnost si věci ohmatat a naučit, to v české škole za mých časů vázlo.
Vedl jste tým chirurgů při operaci nové tváře pro Dallase Wiense. Jak se řídí tým třiceti lékařských specialistů?
Jsem ten člověk, se kterým se dárcovská banka spojí, když se pro čekajícího pacienta najde vhodný dárce. V této fázi rozhoduji, jestli se samotná akce – operace – rozjede. Na čekacím listě může být mnoho lidí a dárce se pro ně shání dle přesných charakteristik: transplantovat obličej se dá jen s tváří od člověka, který měl zhruba stejnou barvu kůže a stejný věk a pohlaví.
Tkáň dárců se může získat z celého světa?
Ne, dárce se musí nacházet relativně blízko od příjemce. Od chvíle, kdy se odpojí obličej od krevního oběhu dárce, máme k dispozici zhruba čtyři hodiny, abychom živý obličej znovu napojili na tkáně.
Kam se můžete dostat během čtyř hodin?
Tady v Bostonu je to od Ohia, přes Cleveland až po Floridu, ale třeba z Evropy už by to nešlo. Orgány se netransportují přes oceán – a pro obličeje to platí taky.
POHNUTÉ OSUDY: Jeden velký nepřítomný Milan Kundera. V Česku nejméně známý světový spisovatel |
Najít vhodného dárce je tedy komplikované, asi i eticky.
Ano, rodina zemřelého musí být přístupná něčemu tak neobvyklému, jako je vědomí, že tvář jejich milovaného bude nosit někdo jiný. Takže ve chvíli, kdy konečně všechno klapne a máme na cestě tvář z dárcovské banky, akci rozdělím na dvě mise. Jedna se týká příjemce: Musí se vypreparovat jeho nervy, připravit na přijetí nového obličeje a tak dále. Já vedu tým, který odebírá tkáň dárci. V tom byla tahle operace jedinečná, to před námi ještě nikdo neudělal.
Co potom?
Pak se vracím se svým týmem a obličejem dárce na operační sál a nastává druhá fáze – připojit tvář na příjemce. Obstarat krevní zásobení, veškeré připojení nervů, kostí a tak dále. Většinou mám na sále dva až čtyři chirurgy zároveň.
Střídáte se?
Kromě obličeje přenášíme příjemci i další tkáň, která pochází z jeho předloktí. Jsou to tedy dvě operace, které se provádějí zároveň, pracují na nich dva týmy. Celá akce může trvat 14 až 19 hodin, ale ne všichni musejí být celou dobu na sále.
Celkovou transplantaci obličeje jste ve Spojených státech uskutečnil jako první. Budou se podle vás psát učebnice? Vejdete do dějin medicíny?
V jistém smyslu asi ano, ale je třeba držet se v kontextu plastiky, což je poměrně malá část medicíny. Pokud o tom bude zmínka v nějaké učebnici, tak to bude jen učebnice plastické chirurgie.
POHNUTÉ OSUDY: Čistá duše Vladimír Pucholt. Ze starce na chmelu vynikajícím pediatrem |
A splnil jste si touhle operací profesní sen?
Obličej jako takový a rekonstrukční estetické operace mi připadaly vždycky fascinující, nesmírně mě zajímaly. Ale není to tak, že bych si přišil jeden obličej a konec, víc už se nemusím učit a nemusím dělat. S tímhle počinem budu nějakou dobu, možná i většinu svého profesního života nějakým způsobem zápasit, snažit se ho vylepšit, kriticky zhodnotit a dojít k uspokojivému závěru. Je to, jako když někdo začne dělat hrudní chirurgii, stane se dobrý na operaci jícnu – a už mu to zůstane v profesním rejstříku. Já asi taky skončím u obličejové chirurgie, ale operace tohoto typu se bude provádět jen zhruba pětkrát za rok, dokud se to nezačne aplikovat třeba i na pacienty po nádorových onemocněních, hlavně na krku.
Kdy jste se vlastně rekonstrukcím obličeje začal věnovat?
V roce 2004, kdy jsem si uvědomil, že během svého lékařského tréninku jsem byl velmi naivní. V praxi jsem zjistil, že ty naprosto vynikající výsledky, prezentované na mezinárodních konferencích, jsou vlastně jen výjimečné případy. Došlo mi, že v oblasti rekonstrukce nejsme schopní pokročit dál. Když se podíváte, co se dělalo po první světové válce, tak se ty výsledky moc neliší. V roce 2005, když udělali první transplantaci obličeje ve Francii, mě to nějak nastartovalo. Předtím jsem si toho byl vědom, ale v roce 2005 jsem začal připravovat celkový program, abychom s rekonstrukcemi mohli tady v nemocnici začít. Trvalo to pár let, než se to dalo dohromady – nebyla to moje hlavní vědecká náplň.
  |
Jak je možné, že Ameriku, zemi s tak rozvinutým lékařským výzkumem, předběhla v transplantaci obličeje Francie?
O transplantaci obličeje se mluvilo už posledních patnáct dvacet let, ale hlavním problémem byla etika. V lékařských kruzích se navíc diskutovalo, jestli to za to stojí, nebo ne, jestli má člověk celý život brát léky potlačující imunitu, když to není orgán, který zachraňuje život. Dále tu byl problém podoby, tedy jak ten pacient bude podobný dárci, a tak dále. V Americe se tyhle problémy řeší mnohem hůře než ve Francii, která je daleko přímočařejší – a tak byli Francouzi schopni rekonstruovat obličej první. Teprve pak si Američané uvědomili, že to není tak zlé, že zachraňovat takhle lidem kvalitu života je lepší než provádět konvenční rekonstrukce – tak začala být transplantace obličeje přijatelná pro celý svět.
A jak je to s tou podobou člověka? Přebírá ji od dárce, nebo mu zůstane jeho bývalý vzhled?
Určitě víme, že člověk po transplantaci nevypadá ani jako dárce, ani jako člověk před úrazem, je to někdo úplně nový, jiný. Záleží na typu transplantace, může víc připomínat sebe před operací než pacienta, který obličej daroval. Druhou věcí je, že pro ty pacienty, kteří nemají obličej, je to v každém případě obrovská změna k lepšímu. Nikdo na celém světě tak neměl problém s adaptací na nový obličej. Je to pro ně natolik pozitivní, že jsou spokojeni, i když nevypadají jako předtím. Ano, nevypadají ideálně, ale i tak je to pro ně obrovský zážitek.
