22. prosince 2017 8:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Tři hodiny spánku denně, pět před seskokem. Český výsadkář vzpomíná na drsný americký kurz

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 8Diskuse
Výsadkář (ilustrační foto) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Výsadkář (ilustrační foto) | foto: Jarmila Štuková

Chrudim Major Ivo Zelinka z 43. praporu chrudimských výsadkářů patří i v 36 letech mezi naše nejzkušenější a nejnadanější mladé důstojníky. Absolvoval pět zahraničních misí, kurz US Army Ranger School, získal titul magistr vojenských věd na Univerzitě námořní pěchoty. Takové české důstojníky spočítáme na prstech jedné ruky.

Odkdy jste věděl, že chcete k výsadkářům? Proč zrovna k této jednotce?

Od druháku na gymnáziu. Prošel jsem braneckým procesem, byl jsem odveden na okresní vojenské správě, povinnou vojenskou službu už jsem ale nezažil. Do dotazníku jsem napsal, že bych rád sloužil u výsadkářů nebo jiných jednotek zvláštního určení. Dnes vím, že jsem tou větou míchal hrušky s jablky, ale o svém směřování jsem měl jasno.

Co na to říkali rodiče?

Maminku to dost vyděsilo, táta mi to schválil, ale měl podmínku, a to takovou, že do armády ano, ale jen jako důstojník, takže absolvent vojenské vysoké školy. Takže jsem se přihlásil na obor průzkumník, který mě předurčoval ke službě ve výsadkových jednotkách.

Cílem kurzu nebylo přežít, ale velet

Z čeho se dělají přijímačky?

Matematika, angličtina a tělocvik. Zájem byl veliký, na obor se hlásilo asi 180 lidí a brali 15. Navíc jsem měl štěstí, protože když jsem se na školu dostal, tak jsem v druhém ročníku absolvoval kurz US Army Ranger School, který mě znovu utvrdil v tom, že se chci stát výsadkářem. Bylo to takové přirozené směřování.

To byl nějaký „studijní pobyt“?

Jsou tam mnohé rozdíly. Samotný kurz trvá 63 dní, přičemž se spí jen tři hodiny denně, pouze před seskokem se spí pět hodin denně, což je bezpečnostní minimum. Jí se pouze jednou nebo dvakrát denně. Celý kurz je tak provázený výraznou spánkovou a nutriční deprivací a vysokou fyzickou zátěží. Voják je hodnocený ne za to, že přežije, ale za to, že dokáže těm ostatním v takto těžkých podmínkách velet. Smyslem je, že když toho dosáhne v takových podmínkách, je to pro něj hračka kdykoliv. Bylo mi 22 let. Do kurzu nastoupilo 300 lidí, z toho 15 cizinců, úspěšně absolvovala necelá polovina. Američané dovolí, aby se toho kurzu zúčastnilo zhruba pět procent cizinců v každém běhu. Z těch jsme to do konce dotáhli jen Kanaďan, Rumun, Slovinec a já.

Ten druhý život, rozhovory

Absolvoval jste od té doby podobný kurz?

Podobný není. Ale absolvoval jsem dva semestry na Univerzitě námořní pěchoty, což byl z našeho pohledu kurz vyšších důstojníků. To, že jsem tam získal titul magistr vojenských věd, byl z mého hlediska bonus. Tu školu absolvovalo od roku 1989 vedle mě jen dalších pět našich důstojníků. Měl jsem to štěstí, že jsem byl ve správný čas na správném místě.

Proč jste se rozhodl pro službu v armádě?

Můj vzdálený strýc, kterého jsem viděl dvakrát v životě, byl sice voják z povolání, ale to nebyla moje inspirace. Všichni muži v naší rodině absolvovali základní vojenskou službu, ostatně jako všichni muži té doby, kteří měli správný počet končetin. Ale jak mi maminka vyprávěla pohádky, tak táta mi vykládal historky z vojny. Mně se ty historky moc líbily, to prostředí mi přišlo naprosto výjimečné, ať v kladném, tak záporném smyslu, a chtěl jsem se stát jeho součástí. Už jako kluka mě to velice lákalo, byť jsem pak nesloužil u tankistů jako otec, ale zamířil jsem k výsadkářům.

Já ty historky dobře znám, všechny končí tím, že dotyčný přes noc svým mazákům smažil hranolky z nakradených brambor nebo pígloval chodbu za pomoci kartáčku na zuby a to mohl být rád…

To v případě mého otce nehrozilo. Asi měl jinou vojnu, protože táta je vysokoškolák, nastoupil tedy již s hodností podporučíka, byl na základní vojenské službě velitelem tankové čety. K chrudimskému praporu jsem nastoupil hned po vysoké škole se stejnou hodností. Původně jsem byl praporčík, ale hned vzápětí podporučík. V den nástupu jsem měl za sebou ve 23 letech přesně 23 seskoků. A hlavně jsem měl štěstí, protože jsem byl historicky první velitel výsadkové čety, který byl do své funkce jmenován po vysokoškolském studiu. Do té doby to byli praporčíci, kteří měli maturitu.

Ten druhý život: snímky Jarmily Štukové z unikátní knihy o českých vojácích.
Ten druhý život: snímky Jarmily Štukové z unikátní knihy o českých vojácích.

Jak jste to prolomil?

K tomu došlo nezávisle na mně, těsně předtím než jsem nastoupil. Díky tomu jsem mohl vůbec přijít. V Chrudimi byl úplně jiný systém než ve zbytku armády. Předchozí velitelé čet rychle narazili na svůj skleněný strop, potenciál byl vyčerpaný. Vědomosti získali v naprosto neformálním prostředí v praxi, a tak byli nesmírně nezkušení. Důstojníci naproti tomu byli kluci po škole, kteří veleli celé rotě, která má více než 100 lidí. Možnost, že neudělají chybu, je téměř nula. I proto je důležité, aby mladí důstojníci veleli nejdříve četě. Jsou mladí a zvládnou tak své svěřence i po fyzické stránce. Dozvěděl jsem se, že Chrudim tuto možnost nově nabízí, tak jsem zavolal tehdejšímu veliteli praporu majoru Nápravníkovi, sešli jsme se a on mě do Chrudimi vzal.

Akademie ve Vyškově nestíhá nabírat

Má česká armáda nějaké chyby?

Armáda prochází cykly svého vývoje. Teď je na ní vidět, jak byla dlouhodobě podfinancovaná. Nedokáže akcelerovat vývoj tak rychle, jak by měla. Byť myslím, že na to potenciál je. Když se podíváte, kolik lidí se dnes hlásí do armády, tak je to číslo, které by bylo před čtyřmi lety absolutně nemyslitelné. Vojenská akademie ve Vyškově doslova nestíhá. Je to neskutečné, ale je to tak. Toto se prolíná do všech oblastí armády. Měli bychom mít vyšší ambice, obzvláště ve strukturálních oblastech. Jsem rád, že to dokáži ovlivňovat, a těším se na výsledky. Mě strašně pozitivně nabíjejí ti, kteří do armády teď vstupují, ať už jako profesionálové nebo zejména jako vojáci aktivní zálohy.

Jaký je v Chrudimi zájem o aktivní zálohy?

Před necelým rokem jsme oznámili, že chceme zřídit 4. výsadkovou rotu (AZ). Bylo to začátkem června. První výběrové řízení jsme měli v září roku 2016. Na každé přišlo něco mezi 30 a 45 uchazeči, z toho 60 procent lidí to udělalo. Tímto tempem budeme mít za rok plno. Kdyby mi to někdo tehdy řekl, tak mu nevěřím. To, co přitáhlo kdysi mě, zdá se, přitahuje i ostatní.

Vraťme se do roku 2004. Jak postupovala vaše kariéra?

Od roku 2004 do roku 2007 jsem byl velitel 1. výsadkové čety 2. výsadkové roty. Za tu dobu jsem byl na dvou misích. V Kosovu na přelomu roku 2005 a 2006. Pak jsem převzal 2. výsadkovou rotu jako velitel a tu funkci jsem zastával čtyři roky. V té době jsem byl na misi v Afghánistánu, v provincii Badachšán. Následně jsem byl tři roky na velitelství 4. brigády rychlého nasazení jako náčelník skupiny bojové přípravy, rok jsem studoval v Americe a od roku 2014 jsem zpátky v Chrudimi jako zástupce velitele praporu.

V roce 2009 jsem byl v Lógaru již jako velitel výsadkové roty, kde jsme absolvovali řadu vrtulníkových operací. Tehdy jsem totiž velel průzkumnému odřadu, který plnil úkoly jak pro český PRT (Provinční rekonstrukční tým – pozn. red.),  tak americkou 10. horskou divizi. V roce 2011 jsem byl součástí poradního týmu (OMLT) pro Afghánskou národní armádu. Byli jsme rozmístění ve skupinkách šesti výsadkářů daleko od všeho. Připravovali jsme Afghánce na vedení bojové činnosti, pak jsme je s nimi prováděli. Vzhledem k tomu, že afghánská jednotka, kterou jsme připravovali, vznikla asi tři měsíce předtím, než jsme přijeli, jsme měli hodně práce.

Ten druhý život

Jaké úkoly jste plnil na jednotlivých misích?

V Kosovu jsem byl velitelem čety, to bylo v letech 2005 až 2006 a mně bylo 24 let. V té době ta operace byla již spíše policejní než vojenská. Monitorovali jsme tu oblast, prováděli patroly, zjišťovali různé informace, které jsme následně předávali našim orgánům. Za celou dobu po nás nikdo nevystřelil.

O dva roky později v Badachšánu to byla úplně jiná operace. Je to nejsevernější provincie a také nejvíce hornatá, na hranicích s Čínou. Patřila mezi ty bezpečné provincie, Tálibán tam díky horám neměl jednoduché působení. Tálibán je navíc v etnické rovině paštúnské hnutí, kdežto Badachšán je provincie tádžická. S Tálibánem jsme se setkali v momentě, kdy jsme se přiblížili k pákistánským hranicím. Myslím tím skutečný Tálibán, ne nějaké spolupracovníky, warlordy nebo narkobarony, kteří tam samozřejmě také byli a měli své soukromé armády.

Afghánskou „idylu“ narušila smrt vojáka

Čím jste se tam zabývali?

Prováděli jsme dlouhé, téměř expediční patroly hluboko do nitra toho území. Byli jsme několik dní jízdy od základny, a tudíž i od první pomoci. Palebná podpora by mohla přijít pouze v momentě, pokud by přiletěly stíhačky z nejbližšího letiště. V celé provincii, která je velká třeba jako Pardubický kraj, se pohybovalo zhruba jen 250 vojáků. Nejvíc Němců, Dánů bylo 40 a nás bylo asi 80. Byla to objevitelská expediční mise. Tu „idylu“ bohužel narušilo úmrtí našeho prvního vojáka na území Afghánistánu. Krajina, kterou jsme projížděli, byla natolik nehostinná, že když začalo pršet, tak šlo okamžitě o život. Cesty tam byly nezpevněné, stačilo málo a všechno šlo dolů.

A to se tam tehdy stalo, že?

Auto přívalový déšť spláchl z cesty. Kluci zachraňovali nejdůležitější věci, které by nesměly zůstat v rukou nepřítele, jako jsou například zbraně a vysílačky. Dva kluky ta lavina bahna a kamení smetla, jednoho ráno dokázali úspěšně najít, Nikolaj Martynov tam ale zůstal. Byl to kluk z naší průzkumné čety v Chrudimi. Příští týden nám začíná v Chrudimi výsadkový memoriál, jedná se o triatlon. Je pojmenovaný právě po Nikolaji Martynovovi. On byl totiž první český výsadkář, který v Afghánistánu zahynul.

Znal jste ho?

Neznal jsem ho tak dobře jako tu čtveřici výsadkářů, kteří zahynuli v Afghánistánu v roce 2014. To byli kluci z roty, které jsem ještě dva roky předtím velel. Přičemž rotmistr Lieskovan byl můj velice dobrý kamarád. Kolja byl z průzkumné čety našeho praporu, což je taková elita v elitě. Většinu operací si dělají úplně samostatně, proto jsem ho neznal tak dobře.

Jak jste operaci dokončili?

Té misi tehdy velel plukovník Opata, dnešní generálmajor. Pro mě vzor velitele s velkým V. To jeho řešení se mi vrylo do paměti, takhle by měl důstojník situaci řešit vždy. Na chvíli nás zastavil, prošetřil okolnosti, na „výsadkářské poradě“ nás pomyslně poplácal po zádech a poslal všechny zpátky do akce, v žádném případě nepřipustil, že by to mělo ovlivnit dokončení operačního úkolu. Nedal nám šanci o ničem přemýšlet.

Pieta za padlé vojáky.

Další misi jste absolvoval v relativně nebezpečnější provincii Lógar.

Nebyli jsme tam pod německým velením, ale pod americkým. Měli jsme velkou palebnou i transportní podporu. Je výhoda být ve válce se starším bratrem. Byli jsme tam jediní výsadkáři, jednalo se téměř vždy o několikadenní operace. Vysadili nás v noci na nějaké místo, které jsme dopředu vytipovali, následně jsme se přesunuli do zájmové oblasti, kde jsme něco zjišťovali, ať už ve vesnicích, nebo okolí. V noci nás zase stáhli zpátky. Měli jsme palebnou podporu od Američanů, pokud by to bylo potřeba. Navíc jsme si s sebou nesli těžké zbraně.

‚Afghánci mají jiné vnímání času’

V roce 2011 jste pomáhal vést jednotku afghánské armády. Jaké to bylo?

Vše se odehrálo v provincii Vardak. Byl to pěší prapor, který byl rozčleněn na jednotlivé roty. Pomáhal jsem veliteli, aby tu jednotku dokázal vycvičit. Byla to vůbec první bojová mise naší armády mimo speciální jednotky v novodobé historii, tam se střílelo každý týden, ať již na naši základnu, nebo v patrolách, které jsme prováděli. Tálibán například napadl americký konvoj, který jsme přijeli pomáhat zachraňovat, přestřelka to byla poměrně nepříjemná. Posléze jsme pomáhali dohledávat jednotky Tálibánu, které se rozptýlily v krajině.

Byli jsme rozdělení do dvojic, které doprovázely afghánské manévrující jednotky. Já jsem věděl o místu, odkud se střílí. Byla to věžička, kam bylo možné se dostat skokem přes terasu do hloubky. Skok by nebyl obtížný, ale zapomněl jsem, že i na mě platí zákony fyziky. Měl jsem na sobě dalších 20 kilogramů a natrhl jsem si přední křížový vaz v koleni. V ten moment pro mě ta operace skončila a já jsem musel letět domů.

Jací byli afghánští výsadkáři?

Hned jsme zjistili, že nemůžeme mít ambici z nich vychovat české výsadkáře. Každá armáda je věrným odrazem státu, který ji postavil. Je dobrý důvod, proč je třeba britská armáda tak vynikající, protože je složena z Britů. Ve chvíli, kdy je Afghánistán téměř rozpadlý stát s omezenými funkcemi, nedá se očekávat, že armáda bude na nějaké kvalitní výši. My jsme se museli spokojit s málem a neustále je povzbuzovat k lepším výkonům. Oni k nám měli vztah jako děti: buď nás milovali, nebo nenáviděli.

My jsme se k nim chovali jako k rovným a nepovyšovali jsme se nad ně, což byl bohužel případ mnoha mentorovacích týmů. Tvrdý přístup, to oni ale absolutně nedávali. I to, co se někdy následně stávalo jiným týmům, toho bylo důsledkem.

Co se stalo?

Jeden afghánský voják tam spáchal sebevražedný útok a zastřelil jednoho z cizích instruktorů. Láska se přehoupla do nenávisti.

Byli jste spokojení s výsledky své práce?

Ano. Bazální úkoly, které měli plnit, zvládali. Dokázali si hlídat důležitá místa, organizovat patroly. Obranná činnost jim šla dobře. Dokázali ve spolupráci s afghánskou tajnou službou provádět prohledávací operace vesnic, kde se skrýval Tálibán. Rozhodně jim naše školení pomohlo. Tehdy bylo vyloučené, že by tohle dokázali sami.

Jaký je váš nejsilnější zážitek z misí?

Nevím, jestli nejsilnější, ale rád vzpomínám na Lógar a na ony vrtulníkové operace. Jednou v noci jsme tam byli vysazeni u jedné britské pevnosti z 19. století. Moc toho z ní nezbývalo, ale nám to přišlo jako dobrý obranný bod, na chvíli jsme se tam usadili a pak jsme slezli dolů do vesnice, těžké zbraně jsme nechali v pevnosti, aby nás kryly. Já jsem se ptal vesničana, jestli viděl spojenecké vojáky. „Já osobně ne, ale byli tady,“ odpověděl mi. Zeptal jsem se kdy a on mi řekl, že asi před 90 lety. On sám nikoho neviděl, ale ve vesnici se tradovalo, že tam kdysi byli nějací Britové, západní vojáci. Oni mají jiné vnímání času, evidentně měl na mysli třetí britsko-afghánskou válku.

  • 8Diskuse


Pavel Pechoušek

Autor

Pavel PechoušekPavel.pechousek@email.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.