O tom, že si dramaturgie Primavery letos vytýčila sama pro sebe předem daný poměr pro zastoupení „něžného pohlaví“ (smějí se ještě vůbec takové opisné termíny používat, nebo už je to výraz nepřípadného vnímání ženy jako sexuálního objektu?), se v kuloárech říká leccos. Ale na tom nezáleží, protože zařazení žádného z ženských programových prvků nepůsobilo vynuceně. Ať už s jakýmkoli výsledkem, každá umělkyně měla v sobotu na Primaveře své místo.
  |
Platí to i pro doyenku ženské části programu Jane Birkin. Ta vystoupila v duchu nepříliš přesvědčivého posledního alba Le Symphonique s velkým orchestrem a repertoárem složeným z úprav písní Serge Gainsbourga. Jeho písně nevyžadují žádný zvláštní krasozpěv a Jane Birkin v podstatě žádná opravdová zpěvačka není a nikdy nebyla, hodně toho ale vždycky zvládla svým šarmem a přesvědčivostí. Popasovat se se symfonickým orchestrem, navíc v intonačních polohách, které prostě ve svém věku už nemůže vyzpívat, ba ani - s prominutím - „vykuňkat“ (byl by pro aranžéra opravdu takový problém je posadit níže?), bylo ale pro Jane Birkin nepřekonatelné.
Primavera Sound 2018: Jane Birkin
Považujeme-li vystoupení Jane Birkin za jistý druh návratu, opravdový comeback prožívají legendy amerického indie rocku Belly. Genderově namíchanou kapelu zpěvačky a kytaristky Tanyi Donelly jako by skutečně polil živou vodou. Ve srovnání s bezradným pátečním výkonem generačně a „scénově“ spřízněných The Breeders skutečně nebe a dudy. Belly mají pár dní venku příjemnou novou desku Dove(předchozí King je z roku 1995), některé písničky tak zněly před lidmi prý poprvé či podruhé, ale energie a radost z hraní, která z pódia čišela, byla pohlcující.
Ve stejné době jako Belly na opačné straně Atlantiku byli slavní Slowdive. Ti tady, na barcelonské Primaveře, před pár lety odstartovali svůj comeback, který vyústil v poměrně časté koncertování a vloni v nové, eponymní album, které sice přináší klasický shoegaze rock, tedy vlastně retro, ale do karikatury sebe sama má velmi daleko. A blok Slowdive, poskládaný zpola z novinek, zpola z probírky „devadesátkovou“ tvorbou, byl neméně přesvědčivý.
Velký zájem publika přilákaly dvě dámy na největších pódiích festivalu. Nejprve jej rozezpívala Švédka Lykke Li, přestože její výraz a celkově dění na pódiu byly oproti očekávání spíš „so cold“, než „so sexy“. Naproti tomu Novozélanďanka Lorde nedělala ze svého bloku žádné Melodrama, jak zní název jejího posledního alba, z něhož odzpívala podstatnou část. Vcelku nevadilo, že k jejímu indie popu už ono slůvko „indie“ patří spíš jen ze zvyku a pódiová show s tanečníky a rozmáchlým kostýmem patří spíš do světa velkého, nicméně vkusného popu.
Primavera Sound 2018: Lykke Li
Jestliže jmenované kapely a zpěvačky zastupovaly v sobotu v Barceloně ženský princip, jeho pravým opakem byla kapela Dead Cross, společný projekt zpěváka Mikea Pattona (Faith No More) a „dvoukopákového“ bubeníka Davea Lombarda (Slayer). Kanonáda bicích přebila i kvůli nepříliš dobrému nazvučení vlastně všechno, včetně Pattonových pokusů o zvukové čarování s hlasem pomocí elektronických efektů. Dead Cross, skutečně ztělesněnému machismu, ovšem patří nepochybné prvenství v rockové tvrdosti na letošním ročníku festivalu.
Jednoznačným vítězem soboty, alespoň co do počtu fanoušků (část gigantické plochy, určené auditoriu dvou střídajících se hlavních scén, musela být dokonce kvůli přeplnění lidmi na nějakou dobu uzavřena, což tento festival nezažil, kam paměť sahá), byli ovšem Arctic Monkeys. Kapela je ideálním důkazem změny hudebního trhu za poslední cca dekádu: vydává stále na relativně malém labelu Domino a k úspěchu, který jsme viděli na Primaveře, jí podstatnou měrou dopomohl internet.
Primavera Sound 2018 - pouták do článku.
Je přitom trochu hádankou, co na Arctic Monkeys jejich fanoušky a hlavně fanynky tolik fascinuje. Možná je to až okázalá nekomunikace s publikem, kapela působí, jako by si hrála jen pro sebe a zpívající tisícihlavé sbory se jí netknou. A určitě je to i projev frontmana Alexe Turnera, který rozhodně není to, co rozumíme pod pojmem „velký zpěvák“, nicméně v jeho hlase je cosi, co patrně rozechvívá podvědomí a možná i pudy naslouchajících dívek. Což bylo vidět i na tom, že ačkoli podstatnou část repertoáru tvořily písně z poměrně ještě čerstvého letošního alba Tranquility Base Hotel & Casino, fanoušci je už zjevně znali zpaměti. Ohlas byl dokonce takový, že oproti zdejším zvyklostem došlo i na přídavky.
Konečný účet festivalu Primavera Sound 2018 potvrzuje očekávání. Kvalitativně zvítězil bezpochyby první den se skvělými vystoupeními Björk a Nicka Cavea, i v dalších dnech ale nebyl problém prožít večer a velkou část noci pobíháním mezi vzájemně dost vzdálenými scénami za hudbou, která - při vší žánrové rozlehlosti - patří k tomu nejlepšímu a velmi aktuálnímu, čím žije současná scéna. A tudíž potvrdil svoji výjimečnost mezi největšími akcemi svého druhu.
