Nejprve diktátor nevěří jím dosazeným, potom
ani sám sobě. Rusko bez sejfu v zahraničí je nemyslitelné, dříve zakopávali v předsíni, dnes jsou minolovky a podobné detektory. Ruské občanství je na dvou židlích, doma vydělávat, v cizině utrácet či spořit. Vlastenec se sice obvykle steskem s ciziny vrátí i do vězení, ale kufřík carovi nepřiveze. Jen tedy rozvoj zločinu, který v tajení pěněz je kompetentní. Ne náhodou naši vexkláci dnes zase oceněni i emeritním prezidentem. V praxi stoupně cena zlata a kamenů, ty druhé snad detektory ještě neumí. Což v orientu dávno, tam i beduinská manželka má všechny šperky na krku i když jde pro vodu. Jednak důkaz bezpečí těch krajin, jednak výhoda, když ji manžel vyžene, neodejde s prázdnou. U jedné rusko-arménské kněžny v 70.ch v Praze jsem viděl šperky skoro středověké, omnia mea mecum porto, nejen ruská moudrost. Osmané nechávali státní službu rovnou otrokům, ti bez rodin a příbuzných, často i kastrováni, neměli důvod se nechat uplácet. Pyšnili se pestrým šatem a byli váženi, odměnou jim jejich postavení hned vedle pašů. Můj otec nalítl Masarykovi, zatímco strýc pilně kupoval zlaté stokoruny, jimiž si vylepšil důchod i v socialismu, např. používal taxík, můj otec měl jen "státem garantovanou životní pojistku", jak se na úředníka, co může pochybit, slušelo. Co s ní provedl nejprve Beneš a potom Gotwald zřejmo.