Nakladatelství Naše vojsko nově vydalo sbírku Takový pěkný pár, která obsahuje dvaadvacet povídek řazených chronologicky podle data vzniku. Vzhledem k částečné autobiografičnosti Fitzgeraldova díla tak čtenář může nejen pozorovat autorův umělecký vývoj, ale také si z drobných střípků poskládat jeho životní příběh.
V prvních pěti povídkách řadících se k Fitzgeraldově rané tvorbě vystupuje autorovo alter ego, mladík jménem Basil Lee, jehož plány zahrnující obvykle uchvácení nejkrásnější dívky a vystoupání po společenském žebříčku v dětském kolektivu ne vždy vychází. Z Basilových příhod čpí nostalgie, Fitzgerald jejich prostřednictvím vzpomíná na bezstarostné dospívání na americkém maloměstě, nevinné první lásky a snění o budoucnosti, které bývá vždy krásnější než budoucnost samotná. V kombinaci s jazzem tak možná českému publiku mnohem spíš než autora Velkého Gatsbyho, románu z „velkého světa“ plného opulentních večírků, připomenou Josefa Škvoreckého a jeho Prima sezónu.
Moje další kniha bude i o Česku, říká oceňovaná australská spisovatelka |
Protagonisté následujících povídek postupně stárnou. Nejprve jsou jimi vysokoškolští studenti, později mladí manželé a čerství rodiče a úplně nakonec zklamaní alkoholici. Problémy hlavních postav se ale zuby nehty drží na osobní rovině. Autor jen v náznacích zmiňuje první světovou válku a úzkostlivě před ní chrání svět svých příběhů; svět mladých, zámožných a dokonale krásných dívek, které mají na každém prstu deset ctitelů a s trochou stesku myslí na všechny ty příležitosti, které nikdy nestihnou využít. Fitzgerald ostatně není typický intelektuál – na rozdíl od většiny spisovatelů nepředstírá (či nepřipouští), že jsou v životě důležitější věci než úspěch ve společnosti, náklonnost opačného pohlaví a prosté mladické radosti. Ačkoli proslul jako kritik nablýskaného „amerického snu“, jeho tvorba i životní styl jím byly skrznaskrz prostoupeny; Fitzgerald se tak stal jakýmsi umělcem dvojakosti, prvním katem povrchnosti i jejím nejoddanějším stoupencem. Podobně jsou na tom ostatně často i fanoušci slavného Velkého Gatsbyho – román sice vnímají jako zdařilou společenskou kritiku, atraktivní prostředí newyorských zbohatlíků je ale chtě nechtě vábí samo o sobě.
Téhož paradoxu si čtenář může povšimnout i v souboru Takový pěkný pár. Mezi nejznámější z povídek patří například Berenika stříhá vlasy, která stála u zrodu amerických „flapper girls“ dvacátých let, či Ledový palác reflektující kulturní rozdíly mezi Jihem a Severem. Autorově klasické tvorbě se zase vymykají povídky Rodina ve vichřici, v níž Fitzgerald líčí neshody v chudé jižanské rodině na pozadí přírodní katastrofy, a Kdo nešetří, má za tři, jejíž úvod překvapí vypravěčovým monologem ke čtenáři. Jako pomyslnou třešničku na dortu pak můžeme vnímat předposlední povídku nazvanou Pár cvoků, jejíž autorkou je spisovatelova manželka Zelda Fitzgeraldová, proslulá femme fatale jazzového věku. Ačkoli tomu její titul napovídá, děj povídky se bohužel netočí kolem manželství Fitzgeraldových, ale vypráví o dvojici hudebníků Lole a Larrym.
Takový pěkný pár je roztomile melancholickým ohlédnutím za již ztracenou érou „ztracené generace“, za drobnými okamžiky štěstí (i neštěstí) i za osudem samotného Francise Scotta Fitzgeralda.
Takový pěkný pár Francis Scott Fitzgerald vydalo Naše vojsko, 2017 480 stran |
