S ďáblem to však bylo jinak, co se jen trochu divně tvářilo, bylo čertovské hned. Pro dnešek vynechejme všechno rostlinné čertovo peří, vejce i mlíčí, pomiňme čertovy hlavy i oči, ba dokonce i čertův spár nebo smrduté čertovo lejno. Mám tu totiž dvě šťavnatější čertoviny: čertkus a čertoplach.
Podezřelý kořen
Kulovité hlávky květů čertkusu lučního (Succisa pratensis) známe z vlhčích luk, pastvin i lesních cest. Rostlinka je to sice milá, ale vcelku nenápadná, to, co naše předky na ní překvapovalo nejvíc, není na první pohled vůbec vidět. Dnešní botanik by jen stroze konstatoval, že její podzemní oddenek je krátký, uťatý, pro dávné bylinkářky byl však právě tento divný kořen krajně podezřelý.
Krásný ťulpas tulipán. Proč se v jeden moment stal symbolem zbytečnosti? |
Učený Tadeáš Hájek z Hájku jejich názor okomentoval v roce 1562 velmi přesně: „Baby kouzedlné a čarodějné, i kteříž jsou jim podobní, toto o této bylině sobě vymyslili, že čert znaje velikou moc této byliny, a jí lidem příti nechtěje, jakž vyroste, hned najvětší kořen obkusuje.“ Takže žádný uťatý oddenek – závistivým čertem ukousnutý kořen to byl! Tradovalo se, že až do svatého Jana býval kořen neukousnutý, pomáhal prý proti kouzlům a zlým ženám. Pak už mu ale nejsilnější část chyběla, takže dokázal jen zahánět mor a zlé duchy, uměl mořit červy v břiše a osvědčoval se při léčbě chovaných zvířat.
Postrach houbařů
To vysvětlení jména čertoplach je daleko složitější, navíc to není rostlina jediná. Čertoplacha znal už Josef Jungmann, ve svém Slovníku česko-německém z roku 1835 tvrdil, že je to „houba jistá, dávení působící“. O málo mladší česká mykologická literatura toto lidové jméno přiřkla rovnou houbě prudce jedovaté, byla tak označována samotná muchomůrka zelená (Amanita phalloides), jedna z nejjedovatějších hub Evropy. S čerty se houbaři vůbec dobře znali, vždyť na čertovskou zrádnost jistě odkazuje i jméno hřibu satana (Rubroboletus satanas).
Čertoplachem však nemusely být jen houby, své si s čertem zkusily také bodláky. Váže se k nim ukrajinská pověst o ďáblovi, který prosil Boha, aby mu dal nějakou užitečnou rostlinu. Bůh souhlasil, ale odmítl mu dát žito, pšenici, ječmen, hrách i pohanku, protože všechno tohle býlí už sloužilo lidem. Dovolil mu však vzít si oves.
Avšak svatému Petrovi a svatému Pavlovi se tohle řešení nepozdávalo, vždyť oves je přece zapotřebí pro chovaný dobytek; usoudili, že bude dobré čertovi vnutit něco zcela neužitečného. A tak čerta napálili: namluvili mu, že onou Bohem darovanou rostlinou nebyl žádný oves, nýbrž oset. Čert se nakonec nechal přesvědčit, jenže od té chvíle začal po polích onen oset také rozsévat.
To bylo nadělení! Mohl to být dnešní pcháč oset (Cirsium arvense), obtížný plevel s dlouhým kořenem, jehož nažky dolétnou až několik kilometrů daleko, ale klidně i všechno jiné býlí nepotřebné a ke všemu silně ostnité. Od těch časů se bodláčí stalo nedílnou součástí všech lidských polí, šířilo svá semena větrem do daleka, jako by si přitom trucovitě stěžovalo: když jste dali čertovi místo ovsa mě, tak si mě teď taky pěkně užijte.
Svérázné po čertech vonící jméno si pro bodláky až dodneška uchovala ruština, pro všechny druhy z botanického rodu Carduus totiž používá jméno „čertopoloch“. Podobnost s českým čertoplachem ze Slovníku pana Jungmanna je jistě zajímavá.
