Rok 2020 byl vyhlášen rokem Adolfa Loose – slavného brněnského rodáka, jehož 150. výročí narození si připomeneme v prosinci. Už v minulosti jsem slíbil, že se této významné osobnosti naší architektury i jeho českým žákům budeme věnovat častěji, nedávno jsem zde připomněl jeho pražský Winternitzův dům (viz Orientace 25. ledna). Dnes si představíme vilku jeho žáka Paula Engelmanna, která stojí v Olomouci. Za připomínku stojí také proto, že právě skončila její úspěšná rekonstrukce.
  |
Olomoucký rodák Engelmann (1891–1965) pocházel ze středostavovské židovské rodiny, výtvarně činní byli i jeho mladší sourozenci Peter a Anny. Paul studoval architekturu na vídeňské technice, školu však po dvou letech opustil a navštěvoval proslulé kurzy Adolfa Loose, podobně jako jeho olomoucký druh Jacques Groag. Střídavě žil a pracoval v rakouské metropoli Vídni, kde se spřátelil třeba s literátem Karlem Krausem nebo filosofem Ludwigem Wittgensteinem, a ve svém rodném městě, pro něž se mu v roce 1913 dokonce podařilo zprostředkovat Loosovu přednášku.
Těžký osud cenných staveb
Světového ohlasu Engelmann dosáhl především svým projektem vily pro Margaret Wittgenstein-Stonboroughovou ve Vídni, na níž spolupracoval s jejím bratrem Ludwigem. Ve vile se později scházeli významní umělci i filosofové té doby (dnes ve vzorně udržovaném domě najdeme bulharské velvyslanectví).
Po nástupu nacistů mladý projektant, který byl židovského původu, odešel do Palestiny, kde dál pracoval jako architekt a designér. V tvorbě ho silně ovlivnil Loosův bezozdobný a minimalistický styl i jeho vynález tzv. prostorového plánu (Raumplan), tedy složitou kompozici místností různých proporcí, ukrytých v prostém kubusu stavby.
Pojďme se však nyní zaměřit na Engelmannovu tvorbu na našem území. Na jejím znovuobjevení mají zásluhu zejména olomoučtí badatelé Vladimír Šlapeta a Pavel Zatloukal.
Pozoruhodný je například společný návrh Engelmanna a jeho učitele Loose na vilu drážního inspektora Hermanna Konstandta v Olomouci, který vznikl v letech 1916–1919. Stavba kubického tvaru nepostrádala antikizující dekor, uvnitř se však již objevil zárodek Loosova prostorového plánu, k realizaci vily však nikdy nedošlo. Samostatně pak Engelmann navrhl v roce 1932 dům Josefa Guttmanna ve Slezské Ostravě a menší stavbu pro Ellinor Goldmannovou v Olomouci, oba domy však byly v pozdějších letech necitlivě přestavěny.
Olomoucká perla
Naštěstí je tu ještě dům třetí – vilka úředníka Vladimíra Müllera v Olomouci, jejíž projekt vznikl v roce 1927 a o rok později došlo k realizaci. Prostá kubická stavba s bílou omítkou opět vychází z loosovského pojetí architektury, jež klade důraz především na pohodlný interiér, samozřejmě v pojetí prostorového plánu, který Vladimír Šlapeta charakterizuje takto: „Vybrané proporce stavby uvnitř i zvenčí a ušlechtilé detaily (zejména ve dřevě), charakteristické jemným až měkkým výrazem, jsou vzácným dokladem o Engelmannově zasněné básnické bytosti i o jeho tvůrčích architektonických schopnostech.“
Sám jsem měl možnost vilku navštívit v osmdesátých letech, kdy v ní bydlel architekt Zdeněk Hynek, a byl to mimořádný zážitek. Současný vlastník, pan David Voda, nechal dům pečlivě zrekonstruovat, včetně omítky i vnitřních detailů. Autory obnovy byli architekti Michal a Marie Sborwitzovi a Karel Prášil.
K nejnovější éře ikonického olomouckého domu jeho majitel poznamenává: „Na podzim roku 2011 jsme s manželkou koupili od vnučky Vladimíra Müllera dům stojící již od roku 1928 v olomoucké vilové čtvrti Letná. Zasněný šedivý kubus v divoké zahradě plné břečťanu a tújí – ač vzorně udržován dcerou stavebníka Jitkou Hynkovou-Müllerovou a jejím chotěm arch. Zdeňkem Hynkem – byl pro rodinu s malými dětmi téměř nevyužitelný, přesto jsme jej takřka ihned začali obývat.
Počáteční pocit Pipi Dlouhé Punčochy řádící ve Vile Vilekule vystřídalo vědomí, že jsme pokusnými králíky v jakési skurilní hře, že jsme se stali subjekty psychoanalytického experimentu: uvnitř radikálního loosovského prostoru, pod vlivem vzpěčujícího se a tvrdohlavého domu-uměleckého díla, proměnit denní návyky a rituály.
Objevování Engelmanna, architekta, filozofa a básníka, a zároveň jeho bratra Petera, průkopníka rakouského animovaného filmu a poťouchlého dadaisty, a také jejich sestry Anny, talentované ilustrátorky dětských knih, nás s manželkou po léta naplňovalo a stalo se programem málem na celý život. Podobně jako nikdy nekončící rekonstrukce domu a přilehlé zahrady.“
