Když jsem se podívala na svoje domácí boty, šla jsem si kvůli vám koupit nové,“ svěřuji se Marii Nině, která se směje. Když totiž studovala ve druhém ročníku ateliéru K. O. V. na UMPRUM v Praze, napadlo ji, že právě domácí obuvi věnujeme malou pozornost, a přitom je součástí našeho interiéru. „Pečlivě si vybíráme každý polštářek na pohovku, pracně si stavíme to svoje hnízdečko – a pak v něm vystavujeme domácí boty, kterým nelichotivě říkáme bačkory a které před návštěvou zakopáváme pod křeslo.“
Maria Nina se proto rozhodla, že vytvoří domácí boty, na něž použije tradiční „bačkorový“ materiál, vlněnou plsť. „Když vám na pantofel něco ukápne, hadříkem nebo kartáčkem to lehce setřete, protože ovčí vlna je napuštěná přírodními oleji a nějakou tu kapku nepropustí.“
  |
Maria Nina není vyučená v ševcovském oboru, proto vytvořila domácí boty z jediného kusu plsti. Firmu, která podle jejích výkresů dokázala vyříznout jednotlivé díly, z nichž pantofle poskládala, našla na Slovensku. Při výrobě pantoflů si samozřejmě pořezala ruce, propadala depresím a zažila i euforii, když kvůli klauzuře složila deset kusů. Dalších deset párů nabídla k prodeji Debut Gallery na Malém náměstí v Praze. Boty jsou zatím k mání ve třech spíše dámských velikostech. Sama ve filcových pantoflích chodí už přes rok a prý stále drží tvar i barvu. „Jen občas je vezmu odchlupovacím válečkem, když nemám doma moc uklizeno.“
V Metropolitním muzeu
Nezapomenutelný vpád do světa udělala Maria Nina již během studií na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara na Západočeské univerzitě v Plzni. Její Rectangle shoes si vyžádalo Metropolitní muzeum umění v New Yorku.
Už jste je tam viděla? jsem zvědavá. „V New Yorku jsem ještě nebyla. Boty jsem si vyfotila, nechala na ně vyrobit krásnou krabici a odeslala za oceán. Zpátky mi přišla licence s douškou, že se o ně budou hezky starat.“
Rectangle shoes se objevily na Mezinárodní soutěži vysokoškolských studentů designu ve Zlíně v roce 2013. O soutěži se tehdy hodně psalo na sociálních sítích, vyšly i články v zahraničních novinách, a tak si bot povšimlo i Metropolitní muzeum a obrátilo se na plzeňskou univerzitu, že by boty chtělo do své sbírky.
Inspirací pro projekt Rectangle shoes byl pravěk. Maria Nina zkoumala, jak si lidé vyráběli první boty. „Stáhli kůži z nějakého zvířete a ještě teplou a vlhkou si ji omotali kolem nohou, podle nichž se,boty‘ na míru vytvarovaly a uschly. Po čase jim ovšem zplesnivěly nebo se rozlámaly. Až když se lidé naučili kůži vyčinit, boty vydržely déle. Ten postup mě zaujal.“ Designérka začala experimentovat s tvarováním i vysoušením přírodními tříslovinami vyčiněné kůže. Nakonec se jí podařilo z jediného kusu tříselné hovězí kůže vyrobit botu, jež v sobě „ukrývá“ platformu z polyuretanu.
Protože boty během výrobního procesu zkoušela, jejich velikost odpovídá číslu 36. Přestože „obdélníkové“ boty jsou především konceptuální prací, před odletem do Ameriky několik kroků ušly.
Na módním pomezí
Maria Nina se ve své tvorbě věnuje jak konceptuálním projektům, tak užitným věcem. Baví ji oboje. Ty první ji reprezentují na výstavách, z čehož má radost, ty druhé slouží lidem – a má radost z toho, že fungují. Dodává ovšem, že čím dál víc u ní převažují projekty věcí zcela užitných.
Třebaže si Maria Nina vyzkoušela tvorbu rozličných produktů, boty už asi zůstanou její celoživotní vášní. „Líbí se mi, že bota je věc, která se dotýká módy, je tak trochu objektem, tak trochu sochou, tak trochu designem. Navíc je pro člověka bez vyučení v oboru a fabriky za zády výrobně složitá, protože se člověk opravdu musí,držet kopyta‘ a respektovat nemálo anatomických požadavků, což u čepice nebo kabelky není nutné. Je to výzva a konkurence mezi designéry stále není tak veliká jako ve šperku nebo v oděvech.“
Premiéra na Designbloku
V loňském roce se mezinárodní přehlídky designu Maria Nina zúčastnila potřetí. Dvakrát s ateliérem UMPRUM, vloni poprvé sama za sebe – a hned si odnesla cenu Nejlepší novinka designéra za kolekci bot OffCuts, které jsou její diplomovou prací. Chtěla vymyslet boty, které by během celého výrobního procesu co nejméně zatěžovaly životní prostředí.
Navrhla skládací boty bez použití kapky lepidla tak, aby se jejich části daly vyměnit a jejich životnost se prodloužila. Vršky bot jsou zhotoveny z umělého semiše, který se vyrábí v Itálii, podrážky z ethylenvinylacetátu. „Bohužel ty recyklované nejsou, ale kdybych kolekci vyráběla a prodávala, použila bych na ně pěnu, která recyklovaná je.“
Přítomnost na Designbloku přinesla intenzivní zpětnou vazbu, již do té doby tvůrkyně nezažila. „Hlavně o víkendu přicházeli lidé, kteří se o design zas tak moc nezajímají. Myslela jsem si, že boty zaujmou spíše mladé, ale líbily se i starším dámám a pánům. Zajímalo je nejen, jak boty vypadají, ale i z čeho jsou vyrobené a jakým způsobem. Mile mě to překvapilo – vždycky se bojím, že životní prostředí zajímá jenom lidi z mé sociální bubliny. I když možná v návštěvnících právě rezonovalo hlasování poslanců o zákazu používání jednorázových plastů, které zrovna v té době probíhalo.“
V počítačové hře
Čím hlouběji Maria Nina pronikala do velkovýrobny fast fashion, jejímiž otroky se stáváme a „otroci“ ji pro nás vyrábějí, tím víc začala vnímat, že za rychlou módou stojí nejen utrpení lidí, ale i přírody. V ideálním případě se jednou její boty rozloží na kompostu nebo se použijí jako surovina pro výrobu jiných bot nebo zcela odlišný produkt. Neustále proto sleduje nové materiály, zda by byly vhodné na výrobu „ekologických“ bot.
Obdobně Maria Nina uvažuje v soukromém životě. „Je to každodenní boj se síťovkou a čtyřmi sáčky, které mám v tašce. S kamarádkou si děláme legraci, že se pohybujeme v nějaké počítačové hře a snažíme se vyhýbat minám. Koupit salát rukoly ve vaničce, nebo raději v sáčku? Jogurt ve skleničce, nebo v kelímku?“ Klobouk na Oscara
Po maturitě na gymnáziu Jana Nerudy si Maria Nina podala přihlášku do Plzně. Když jí přišly z Plzně prospekty o studiu, objevila v nich, že se na fakultě otevírá nový obor Design obuvi a módních doplňků – a dlouho se nerozhodovala.
V ateliéru K. O. V. Evy Eisler, kam se dostala po plzeňské éře, se načas od bot odpoutala. „Za celé studium jsem nevyrobila ani jeden šperk, možná jsem byla jediná,“ naráží na historii ateliéru, který byl původně „šperkařský“.
Dělala šachy, nůž, rituální očistné masky, klobouky… jeden na pohřeb anglické královny, druhý na dostihy v Ascotu a třetí na předávání Oscarů. „Asi nejvíc mě těšil klobouk na Oscary. Bylo to takové polínko, dutý hranol z cedru, velmi lehkého měkkého dřeva, k němuž mě inspirovaly africké ženy. Nosí na hlavě snad všechny věci, naklání se s nimi, a přitom se drží stále vznešeně, aby jim z hlavy nespadly. Chtěla jsem propůjčit krásu jejich držení těla ženě, která usedne večer do hlediště Dolby Theatre v Los Angeles. Bude mít na hlavě něco, co drží, ale ne zas tak pevně, proto se bude muset pohybovat s grácií.“
Nevadí vám home office?
Během studia na UMPRUM byla Maria Nina na stáži v pařížském Atelier du Sartel specializujícím se na kožené výrobky, obuv a doplňky. Designéři v něm pracují pro cizí značky. Klienti specializující se na oděvy chtějí například rozšířit svoje portfolio o kabelky a osloví se svou představou Studio du Sartel. „V ateliéru se pracovalo i pro pět klientů najednou a zakázky byly v různé fázi rozpracovanosti, což pro mne bylo hodně poučné. Navíc ve studiu pracovali pouze tři designéři a já jako stážistka. Připravovala jsem skici, některé moje návrhy se dostaly do stadia prototypů.“
V současné době designérka pracuje pro německou značku EKN Footwear sídlící ve Frankfurtu nad Mohanem, která navrhuje minimalistické tenisky, vyráběné v Portugalsku. Generálním ředitelem firmy je designér Noel Klein-Reesink, který se zdržuje v Londýně, druhý designér cestuje po Evropě. „Když jsem je oslovila, zda bych k nim mohla na stáž, pan Noel se zeptal, zda mi nevadí home office, protože mě nemají kam posadit. Tak si voláme a posíláme e-maily. Pomáhám jim s dámskou řadou. Právě pracujeme na dámských teniskách do města.“ A ve volném čase se věnuje zdokonalování bot OffCuts, aby jednou mohly bez uzardění skončit na kompostu.
